This article is available in Czech only. For translation or more information on this topic, please contact author.

Úvod

V letošním roce mohl každý občan našeho státu zaznamenat vskutku význačné jubileum – sedmisté výročí narození Karla IV. Autor tohoto příspěvku původně zamýšlel zpracování právních vztahů k vodám, které by byly (jednoznačně) vymezeny obdobím vlády pouze tohoto panovníka. Zdánlivě by bylo možné říci, že „neexistuje žádný problém“. Avšak – Jan Lucemburský udělil již v roce 1333 svému synovi titul markraběte moravského – Karel byl s určitým časovým odstupem zvolen římským králem v úterý 11. července 1346 (poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna). Teprve později byl 26. listopadu 1346 korunován v Bonnu (kolínským arcibiskupem Walramem) a do Čech se vrátil v lednu 1347. Korunovace českého krále se konala až 2. září 1347 (provedl ji zcela nově ustanovený český arcibiskup Arnošt z Pardubic).

5282672

Karel IV. v mnohém na svého otce též plně navazoval (u řady námi zkoumaných listin bylo možné nalézt mnohdy velmi těsné souvislosti). Můžeme i konstatovat, že rovněž následovníci tohoto výjimečného vladaře (Václav IV. i Zikmund Lucemburský) postupovali zcela obdobným způsobem – v rámci „kontinuálního“ zajišťování tehdejšího platného právního řádu (převážně prostřednictvím písemného zveřejňování příslušných panovnických listin). Z uvedených důvodů jsme se proto pokusili tento náš příspěvek prezentovat pokud možno komplexně – tj. v celém časovém rozmezí vlády dynastie Lucemburků v zemích Koruny české.

Vydaná privilegia vymezující labskou vodní dopravu

Ještě před popisem právních vztahů ke splavným vodním tokům v období dynastie Lucemburků je zapotřebí uvést kratší poznámku o starších privilegiích upravujících uvedenou problematiku. Za již poměrně „věrohodnou“ (viz též Novotný, 1913, s. 105–106) lze označit rozsáhlou listinu (Friedrich, ed., 1907, s. 53–60; Novotný, 1913, s. 104; Erben, ed., 1855, s. 51–53; Blechová­‑Čelebić, et al., 2015, s. 7; Hrubý, 1936, s. 105–108) knížete Spytihněva II. – přiřazovanou k roku 1057. Šlo o donaci směřovanou k tehdejší kapitule, která byla založena při (dnes již nedochované) románské bazilice sv. Štěpána, vybudované na dnešním Dómském návrší v tehdejších administrativně, strategicky i obchodně významných raně středověkých Litoměřicích. Panovník písemně stanovil, že dvě části labského cla1 patří proboštovi, třetí pak bratřím (kanovníkům) – to byl povinen odvádět každý „z obyvatel této země“ (tj. z Čech), který dopravoval sůl (z Míšně) či též jiné zboží po vodě (Kotyza, ed. et al., 1997, s. 99; Hubert, 1996, s. 15). Odlišný způsob platby byl stanoven pro „cizince“. Postupně bylo v Litoměřicích příslušnými panovnickými listinami též vymezeno tzv. „právo skladu“ – to stanovilo povinnost vykládat zboží na vymezených místech a též předkupní právo litoměřických měšťanů (Hubert, 1996, s. 15). Na úvod této dílčí části našeho příspěvku je zapotřebí se též zmínit o tom, že první (již listinně doložené) právo na plavbu od Přemysla Otakara II. získal Mělník (Hubert, 1996, s. 15). Panovník povolil dovážet svobodně sůl a slanečky k tomuto městu na celkem čtyřech lodích (Čelakovský, ed., 1895, s. 59–61).

Král Jan Lucemburský následně potvrdil (s ohledem na již vydaná privilegia) litoměřickým měšťanům (v listině2 s datem 4. května 1325) jejich práva (tzv. „svobody“), která jim udělili předešlí čeští králové (Václav I., Přemysl Otakar II. a Václav II.). Též došlo k opětovnému přiznání výsady (práva) na sklad zboží dopravovaného po Labi (např. měšťané Ústí nad Labem neoprávněně skládali zboží v protilehlých Lovosicích). Čtenáře si dovolíme seznámit jen s velmi krátkým úryvkem3 (jak latinským zněním, tak i českým překladem) tohoto dokumentu (Čelakovský, ed., 1895, s. 229):

„Nos Johannes dei gracia Boemie et Polonie rex ac Lucemburgensis comes, ad vniuersorum noticiam volumus tenore4 presencium deuenire… volentes, ut ipsi ciues juribus, libertatibus et consuetudinibus Maydeburgensibus, quibus ab antiquo freti sunt, frui inantea perpetuo debeant et gaudere, et ad eos per omnes et singulas ciuitates regni nostri Boemie, que eisdem utuntur juribus, super dubiis sentenciis diffiniendis debeat haberi recursus, sicut hactenus fieri est consuetum; quodque oneraciones et exoneraciones nauium, rerum quarumlibet in aqua ductibilium, eo iure, quo ad eos antiquis temporibus pertinuit et adhuc de iure pertinet, debeant inuiolabiles permanere. [My, Jan, z Boží milosti český a polský král a lucemburský hrabě, chceme, aby z obsahu4 (této předkládané listiny) všem vešlo (toto) ve známost… chceme, aby samotní měšťané užívali práva, svobody a zvyklosti magdeburské, která od pradávna užívají – a těšili se z nich – a též všechna i jednotlivá města našeho Českého království, která užívají stejného práva, mohla se při sporných rozsudcích odvolávat (k Litoměřicím) – tak jak toto bylo doposud zvykem – a také, že má zůstat neporušené právo (povinnost) nakládání a vykládání lodí (v Litoměřicích), které vezou jakékoliv zboží, vhodné k převozu po vodě, podle práva, které jim od pradávna patřilo a doposud patří (tzv. ‚práva skladu‘).]“

Z pozdější doby se též dochovala listina, s datem 19. října 1352 (Čelakovský, ed., 1895, s. 477–483), ve které císař Karel IV. rozhodl spor mezi litoměřickými a mělnickými měšťany, který byl veden o plavbu na Labi. Panovník rozhodl tak, že mělničtí mohli směrem dolů vozit obilí na třech lodích (rovněž i jiné zboží), avšak při cestě zpět, když se poté plavili nahoru po Labi, mohly mít pouze dvě z nich náklad soli – na třetí pak bylo možné dopravovat jakékoliv zboží – kromě soli. Plavidla mělnických byla v Litoměřicích označována („cejchována“) – nebylo sice bezprostředně nutné tam „skládat“ zboží, povinnost platit clo však zůstala (Hubert, 1996, s. 17–18; Kilián et al., 2010, s. 84). Dovolíme si uvést jen část staročeského znění (jde o pozdější překlad5 původního latinského textu):

„My Karel z božie milosti římský král po vše časy rozmnožitel říše a v Čechách král… Také chcem, aby ti z Mělníka měli mieti tři lodě v takové mieře, aby oni s těmi lodími obilé po Labi doluov, a cožkolivěk by měli jiného, vezli a sobě ty lodě k užitku přivedli, jakž by oni najlépe vymysliti mohli. A když by oni po Labi zasě jeli, tehda, oni mohú těch tří lodí dvě solí aneb jinú kúpí naklásti takové, aby oni třetí lodi naložili, čímž by mohli jiným, kromě soli; neb my mieníme, nemohli­‑li by oni jiné kúpě najíti, tehda oni mají třetie lodě otbýti anebo tu třetí prázdnú zasě zhuoru po Labi vézti, než by suol na ně vezli. Také nemají ti z Mělníka žádné lodě doluov ani nahoru vézti, leč by prve od měšťan z Lithoměřic znamenány byly; jestliže by vezli neznamenanými lodími, tehda mají a mohú jě ti z Lithoměřic a jich moc zdvihnúti a staviti, jakož obyčej a právo jest. Také chcem, aby měštěné z Lithoměřic již řečené lodě znamenali vedle žádosti Mělnických první den, když by k Lithoměřicóm přišli, aneb ihned druhý den potom, oni vezte shuory neb nahoru; a jestliže by jiná to cechovánie jíti nemohlo, to oni osaditi a osvědčiti mají lidmi dobrými, a s tiem jeti tu jiezdu, a v tu mieru oni mají bezpečni býti bez hyndrovánie. Bylo­‑li by také, že by ti z Mělníka pro velikost vody neb že by voda malá byla neb jinak pro nechvíli ty lodě všecky anebo jich diel prodali aneb jě změniti chtěli, tehda mají jim Lithoměřičti ty nové lodě opět znamenati, buďte malé neb veliké, a s těmi oni budu moci vézti, jakož povědieno jest. Bylo­‑li by také, že by těm z Mělníka již dotčené tři lodě nebo jich diel sešly, když by zasě jely, aneb kterak zahynuly, že by oni toho kupectvie na těch lodích k zemi nemohli přivézti, tehda mohú oni jiné lodě opatřiti a s tiem zhuoru sě vézti takově, aby oni Lithoměřickým takovú příhodú v tom zasěvrácení oznámili a toho cejchovánie těch nových lodí na nich žádali, ty oni jim bez odmlúvánie znamenati mají, jakož prve dotčeno jest. Potom ti z Mělníka mají žádati Lithoměřických měšťan, aby skladu prázdni byli zhuoru neb doluov vezúc s již řečenými třmi lodími všelikterak, jakož dotčeno jest; ale clo jich dáti mají na těch miestecb, kdežto z práva povinni jsú.“

Doprava dřeva po vodě a jeho prodej

Jako velmi zajímavý dokument lze označit listinu krále Jana Lucemburského z roku 1316, ve které tento panovník právně vymezil prodej dříví v Podskalí (Čelakovský, ed., 1886, s. 22–25; Zíbrt, 1910, s. 5–6; Holec, 1971, s. 11). Měšťanům Starého Města (pražského) udělil tu výsadu, že plavec („vorař“), který připlul se stavebním dřívím, je nesměl první tři dni po svém příjezdu nikomu z Podskalí prodat. Musel je nabídnout pouze pražskému měšťanovi. Zároveň se nesměl ani měšťan, ani obyvatel z Podskalí pokusit jít vstříc k plavcům („vorařům“ – ve směru proti proudu Vltavy či Mže6 /nyní Berounky/) a koupit od nich dříví – dříve než by přistáli v Praze. Obdobně tomu bylo u palivového dříví. To se nesmělo prodávat „na vodě“ (pokud bylo ještě v řece) – povolen byl prodej až po jeho vytažení na břeh. Dovolíme si uvést jen vybranou část staročeského znění (pozdějšího překladu původního latinského textu):

„… Kterýž by koli prameny7 dříví jeden neb jich víceji po řece Vltavě připlavil a v Podskalí je přistavil, aby s takovými prameny za tři dni pořád zběhlý ode dne přistavení jich počítajíc tu stál, a žádnému z Podskalí takového dříví aby neprodával, než měštěnínu aneb měsťanuom předpověděného města našeho. A kdyžby ti tři dni pominuli a vyšli, budú moci podskalští taková dříví koupiti, a tak koupená za dva dni pořád zběhlá bezpečně sobě opatřiti a je jmíti. A hned po těch dvou dnech den nastalý před polednem, budeli to moci bejti, taková dříví z vody vytáhnúti a prodati budú moci komužkoli za slušné peníze. Též také ustanovujem, chtíce i tomu, aby ode všech na věčnost skutečně zachováváno bylo, aby žádnej z měštan, ani z podskalských, ani jinej žádnej, kdož pak koli, proti nižádnému, kdož by pramen neb prameny dříví po řece Vltavě, nebo Mži8 plavil, za příčinú kupování dříví nevycházel, a neb na jedné z těch dvou řekách, prvé nežliby ten plavec s tím dřívím k břehu přistavil, kupovati nesměl, aneb se o to nepokoušel, ale v lese9 dříví sekati aneb sekané kupovati jeden každý muož a jemu se propouští. Také ustanovujem a to též, aby ode všech bez proměny zachováváno bylo, chceme, aby naprosto žádnej v Podskalí aneb u svatého Valentína dříví ku palivu spuosobná na vodě prodávati aneb kupovati nemohl, jedné leč by prvé z vody vyvezena a na břeh vytažena byla, a to pod pokutou ztracení toho dříví, kdož by koli proti předpověděným10 rozkazuom našim toho čeho se dopustil, a prodávati neb kupovati směl. Neb to všeckno což výš položeno jest, chceme aby ode všech, na něž se vztahuje, ustavičně zachováno bylo.“

Pozdější listina téhož českého krále z roku 1325 pak potvrdila Starému Městu právo na sklad v Podskalí (Čelakovský, ed., 1886, s. 28–29). Každý plavec byl vždy povinen vytáhnout kmeny na břeh (viz též Jičínský, 1870, s. 71–72).

Splavnou byla i řeka Ohře – jako zajímavá lze označit privilegia vydaná jak královskému městu Žatci (1335), tak i královskému městu Louny (1341), která osvobozovala příslušné měšťany (pokud by se plavili s vory) od cla vybíraného na tomto významném vodním toku (Čelakovský, ed., 1895, s. 299–300, s. 353–354; Holodňák, ed. a Ebelová, ed., 2004, s. 125; Roedl, ed., 2005, s. 71). Existuje i zmínka o plavení dřeva po řece Labi obsažená v listině Karla IV. z roku 1375 (Čelakovský, J., ed., 1895, s. 299–300, s. 686–687). Panovník nařídil rychtáři a konšelům města Kolína nad Labem provést nezbytná opatření, která měla přimět opata Sedleckého kláštera k tomu, aby nadále neomezoval svobodné plavení dříví po Labi. Pokud by opat neuposlechl, pak mohli kolínští měšťané nechat dát odstranit zabraňující vodní díla – z pověření panovníka plně na náklad zmíněného kláštera. Uvedeme jen vybranou část staročeského znění (pozdějšího překladu původního latinského textu):

„… Poněvadž některá města království našeho českého veliká od nedostatku dříví nebezpečenství snášejí, že jim na Labi pro mnohé překážky tu činěné příhodně připlavovati nemohou, protož k naší povinnosti to přísluší všelijak chtějíce, abyšte nábožné oppata a konvent kláštera sedlického, nábožné naše, k tomu jménem naším spraviti, přidržeti a přivésti povinni byli, aby oni na svém Labi, jakož se praví jmíti, svým časem pro dodávání dříví, totižto vzdělajíce vrata, kteréž se obyčejně flutrynnen11 jmenují, všecky překážky zbořili, aby města naše dotčená nedostatku dříví od tohoto času nebyla takovým nebezpečenstvím poddána. Kdyby se pak přihodilo, že by tíž oppat a konvent v tom odbojni a neposlušni se nalezli, poroučíme vám tímto listem a přikazujeme do konce takové překážky skrze vás přetrhnouti a na škodu a náklad předřečených oppata a konventu napraviti, a jak by toho potřeba byla, činiti.“

Na závěr této dílčí části našeho příspěvku se zmíníme opět o Vltavě. Za velmi zajímavý dokument lze označit pozdější listinu Václava IV. z roku 1400, která mj. vymezila zvýšení vodního cla pod hradem Orlíkem (Kalousek, 1896, s. 291).

Vodní mlýny a jezy

Významnou českou institucí jak ve vrcholném12 a pozdním středověku, tak i v raném novověku byli tzv. přísežní zemští mlynáři. S ohledem na jejich ustanovení nelze opominout (latinsky psanou) listinu markraběte Karla13 (pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV.) z 19. května 1340 (Pátková, ed., 2011, s. 346). Zde bylo zcela nově zformulováno, že všem mlynářům podléhajícím pravomoci Starého Města musí být určena pevná a neměnná výška jezů (nikdo již neměl omezovat dalšího oprávněného uživatele při využití dříve existujícího a využívaného energetického potenciálu řeky). Uvedeme pouze dva kratší úryvky z této listiny14:

„… Plene15 sumus fidedignorum16 testimonio17 informati, qualiter cives18 vestre dicte19 civitatis molendina tenentes20 defectus et dampna21 pluries22 sint perpessi23 pro eo, quod ipsa vestra civitas Pragensis nullam determinatam24 hucusque25 habebat mensuram, per quam unum molendinum vestre civitatis sine dispendio26 alterius molendini debebat27 et poterat debito modo28 et proporcionabiliter elevari. [Byli jsme důkladně seznámeni s argumenty vážených konšelů (přísežných) – a to jak ti měšťané, kteří mají v držbě mlýny, musí často snášet (trpět) nesnáze i škody z toho důvodu, že vaše město Praha nemá doposud žádnou míru, podle které by příslušný mlýn vašeho města bez újmy na druhém mlýnu měl povinnost – a též mohl – přiměřeně zvýšit (jezem) hladinu (řeky).]“

57079550

Na výše uvedené znění navazuje následující latinský text:

„Nos, cupientes29 vestre civitati super30 huiusmodi31 defectibus32 salubriter33 providere34, vobis iudici35 et consulibus36 dicte37 Maioris Civitatis Pragensis, fidelibus38 paternis39 et nostris dilectis40, seriose41 mandamus42, omnino43 volentes nostre gracie44 sub obtentu45, quatenus46 freti47 regia48 ac nostra auctoritate49 unam mensuram communem50 et medium51 invenire52 sine dilacione53 qualibet debeatis, secundum quam tam divitibus quam pauperibus, tam superiora quam inferiora molendina tenentibus, equa iusticia54 secundum fidem55 vestram impendatur56 iuxta57 statum et condicionem cuiuslibet molendini, volentes omnino43, ut transgressoribus eiusdem regie48, nostre et vestre ordinacionis et statuti statim certam et gravem penam absque remissione qualibet infligere debeatis. [Přejeme si, ku prospěchu vašeho města, s ohledem na dané nedostatky, postarat se o (jejich) prospěšné odstranění; – (proto) vám, rychtářovi a konšelům (přísežným), výše (již) zmíněného (většího) Starého Města (pražského), oddaným, (zde) rodilým a Nám drahým, s vážností přikazujeme – zcela i to z naší milosti chceme, s ohledem na spolehlivost naší moci královské – abyste měli povinnost jakýmkoliv způsobem bezodkladně stanovit jednu veřejně platnou společnou míru58, kterou budou dodržovat jak bohatí, tak chudí a mlýny jak výše, tak níže položené, – a tomu se podle spravedlivého práva poctivě (svědomitě) věnovali, podle stavu a podmínek jakéhokoliv mlýna, chtějíce též zcela, aby přestupníci uvedené naší královské moci a vašich nařízení a ustanovení byli jednoznačně a přísně potrestáni bez jakéhokoliv prominutí trestu.]“

Nedlouho poté byla vydána i listina krále Jana Lucemburského (již psaná ve středohornoněmčině), ze dne 23. prosince 1340, potvrzující rychtáři a konšelům Starého Města zcela nedávno vydaný právní dokument jeho syna (Pátková, ed., 2011, s. 345–346; Čelakovský, ed., 1886, s. 60–62). Z původního dozoru přísežných mlynářů nad pražskými mlýny a jezy se kompetence postupně rozšířila na Vltavu jak pod Prahou, tak nad ní – mnohem později pak na převážnou část vodních toků v Čechách. Uvedeme jen kratší část z této listiny:

„Wir Johannes von gotes genaden chvnik59 ze60 Behem vnd graf ze60 Luczelburg tuen chunt61 offenleich62 an63 disem brief64, das vuer65 vns sint66 chomen67 vnser lieben getrewen68 richter69 vnd scheppfen70 vnser stat ze60 Prag, den71 si durch72 gemainen73 nucz74 habent lazzen75 schreiben, als wir oft geboten haben, das man das solt haben getan, vnd der brief64 loutet von wort zu wort also: [My, Jan, z Boží milosti český a polský král a lucemburský hrabě (hrabě v Lucembursku), dáváme touto listinou veřejně toto na vědomost, protože za námi přišli naši milí věrní – rychtář a konšelé (přísežní, ‚kmeti‘) našeho města (tj. Starého Města) v Praze, kteří se kvůli obecnímu užívání (tj. vody) usnesli napsat – (též) protože jsme byli často žádáni, že je zapotřebí něco učinit. Tento dopis (listina) má, doslovně (slovo od slova), toto znění:]“

„Wir Wenczlab genant76 Rokczaner77 richter69, Meinhart hern Wolframs78 svn79, Wenczlab hern Albrechts80 svn79, Nyclas Rost81, Peschyl Neumburger82, Elbel Waczinger83, Mertil hern Mathes svn79 von Eger84, Wolfel von dem Stein85, Thomas der Swarcz genant86, Jaksch Payer87, Meynel Rokczaner88 vnd Vla hern Johans89 gewantsneiders90 suen91, gesworn92 purger93 der stat ze60 Prag bechennen94 vnd tuen chunt61 offenlich62 an63 diesem prief95, das wir gesehen vnd geprueft96 haben, das di selbe vnser stat grozzen gebrechen97 leidet98 vnd geliden hat von sulchen sachen, das alle dye mvelen, dye vmb99 di stat gelegen sein, von der obersten vncz an63 dye nidersten, nieren100 ein maz101 haben oder ein gemezzen recht, dor102 an63 in103 genugen schul104 vnd dor102 vber nyemant greiffen105 geturre106, vnd das dem armen als vol107 vueg108 als dem reichen, vnd nach dem ein iglich109 man gepowen110 mueg auf das seyn alles, das er recht hat. [My, Wenczlab (Václav, Wenzel) nazývaný Rokycanský, rychtář, Meinhart (Menhart), syn Woframa (Olbrama), Wenczlab (Václav, Wenzel), syn Albrechtův, Nyclas (Nikolaus, Mikuláš) Rost, Peschyl (Peschel) z Nymburka, Elbel Waczinger, Mertil (Martin), syn (Matyáše – Matouše /Matthiase/) z Chebu, Wolfel (Wolff, Wolflin) von Stein, Thomas (Tomáš) Swarcz (Schwarz /nazývaný Černý/), Jaksch Payer (Bayer /Bavor/), Meynel (Meinlin) Rokycanský a Ula (Ulrich /Oldřich/), syn (Johanna /Jana/), kraječe suken, přísežní měšťané města (tj. Starého Města) v Praze, jsme seznali a dáváme touto listinou veřejně na vědomost, že jsme shledali a prozkoumali, že to samé naše město trpí i trpělo značně nedobrým stavem na základě té záležitosti, že všechny mlýny, které se nacházejí v okolí města, jak ty nejníže, tak ty nejvýše položené, nikde nemají míru (určenou výšku jezu) či stanovené oprávnění, takže to plně způsobuje značné (finanční) ztráty, které není schopen nikdo unést – a to jak bohatým, tak i chudým – protože kdokoliv (totiž) může vše (tj. především jez) postavit podle svého (s tím), že má na to právo.]“

S ohledem na vyměřený rozsah článku se jen ve stručnosti zmíníme o následující části této listiny. V ní bylo stanoveno, že má být celkem zvoleno osm přísežných osob, které by následně měly povinnost vyměřit jednotlivým mlýnům závaznou „míru“ (tj. výšku jezů). Jejich jmenování bylo dáno na základě jednoznačně stanoveného pravidla – čtyři členové se vybírali z celého souboru jak konšelů, tak ostatních měšťanů – čtyři pak byli doplňováni z řad pražských mlynářů (pokud s tím ovšem tito souhlasili). Osmičlenný sbor musel následně vždy povinně složit předem určenou přísahu. Každý, kdo přestoupil stanovenou míru (výšku), byl konšely peněžně potrestán111 (vždy na základě posudku uvedených /bylo by možné říci, že již vodohospodářských/ přísežných znalců). Výše pokuty se pak výrazně zvyšovala při opakovaném nedodržování daného rozhodnutí112. Mnohem později (až v roce 1454) byli do sboru začleněni i někteří mlynáři mimopražští. V roce 1479 jich bylo již dvanáct (osm z Prahy). Přísežní zemští mlynáři pak poté mohli (již sami) ukládat pokuty – získané finanční prostředky následně směřovaly do královské pokladny (Klempera, 2000, s. 10–11). Sami si (pro svou potřebu) stanovili rovněž platná technická pravidla nezbytná k posuzování výšky jezů, prahů a stavidel a osazování tzv. normálových kůlů (cejchů /sloužících ke kontrole dodržování výšky hladin v jezových zdržích/) tak, aby výše položené mlýny nebyly případně omezovány při využívání jim přináležejícího energetického potenciálu posuzovaného vodního toku (Hons, 1961, s. 16).

55161789

Český král a římský císař Karel IV. rovněž vydal v roce 1366 zajímavou listinu, ve které stanovil (s ohledem na ochranu obchodu v Praze), že na Vltavě mají být jezy vystavěny tak, aby byl vždy zaručen svobodný průchod pro vory a lodě („vrata široká dvacet pražských loktů“). Dále měla být veškerá cla (která byla dříve mnohdy libovolně stanovována) zrušena či omezena. Pouze se měl vybírat poplatek (mj. v souvislosti s Karlovým mostem /„Pražským mostem“/) na všech přívozech tři míle pod Prahou a nad ní („ve výši od nepaměti stanovené“). Podobně se měla upravit cla i na Mži113 (nyní nazývané Berounkou), Lužici a Otavě. Při sporech přináležela soudní pravomoc výhradně konšelům Starého Města (Čelakovský, ed., 1886, s. 134–142; Zíbrt, 1910, s. 8). Uvádíme jen vybrané části staročeského znění (pozdějšího překladu114 původního středohornoněmeckého textu):

„My Karel z boží milosti římský císař, po všecky časy rozmnožitel říše a český král115, známo činíme tímto listem všem vuobec… též i my to v skutku jsme uznali, kterak před mnoha léthy a slavné paměti vysoce urozeným Václavem prvním někdy králem českým, předkem naším, i za jeho časuov všecka a všelijaká kupectví, jaká pak koli aneb kterým koli jmenem ta vlastně jmenována býti by mohla, z města našeho Budějovic po vodě, jenž Vltava slove, do napřed psaného našeho i království našeho v Čechách hlavního města pražského svobodně bez všelijakých překážek plavena a odtud také do jiných měst již jmenovaného království našeho českého i také do vší země ku potřebám a požitku všem věrným a poddaným našim milým dodávána jsou byla. I jsme o tom od nich spraveni, že takové svobodě skrze někderé pány v výš psaném království našem českém překážka k veliké škodě vší zemi a obyvateluom v ní a to za příčinou vymyšlených a v nově usazených cel, též pro vzdělání některých jezuov se děje, tak že předdotčená kupectví a jmenovitě dříví, kteréž ku Praze plaveno bývá, na ublížení všem vuobec s velikú těžkostí se zdržuje, nás pokorně a poníženě prosíce, abychom je před takovými jich velikými a záhubnými ztížnostmi milostivě opatřiti ráčili. I vzhledše… přikazujeme: najprvé, aby při všech jezích, kteříž na Vltavě jsou, číž by ti kolivěk byli, to tak opatřeno bylo, aby v každým jezu vrata šíří dvadcíti loktuov pražských udělána byla, tak aby skrze takové všecky vrata Vltava rovný a svobodný tok anebo spád míti mohla a toho se potřebí obávati nebylo, aby kupectví, kdyby zhuory doluov padalo, pokaziti se mělo. Též míníme a chceme, aby to hned bez prodlévání a odporu všelikého předse vzato bylo. Dále chceme, ustanovujem a pod pokutami níže psanými přikazujem, aby ta všecka cla, kteráž na Vltavě po času předjmenovaného krále Václava, předka našeho, usazena jsou, konečně složena byla a nižádný týchž cel dávati povinen nebyl, neb my je mocí naší královskú v Čechách s dobrým vědomím zdviháme, rušíme a v nic obracujeme, vymieňujíce však níže psaná cla v Hluboké, v Újezdci, v Zvíkově, na Orlíku, v Kamíku, v Bráníku a na Vyšehradě, avšak taková cla vyměřujem a tímto zpuosobem vysvětlujem. Předkem v Hluboké usazujeme a chceme, aby z desíti dřev dlouhých nebo krátkých více nic než dva haléře dáváno bylo a což by koli jiného kupectví na témž dříví, by pak i drobné dříví bylo, to všecko beze všeho vyclení svobodné býti má. Také tomu chceme, aby v Újezdci od desíti dřev dlouhých dva haléře a od desíti malých neb krátkých, jakž se to jmenuje, jeden haléř cla bráno bylo a všecko jiné kupectví, kteréž by na něm plaveno bylo, to ve všem svobodné týmž zpuosobem, jakž výš při Hluboké doloženo jest, býti má. Potom pak v Zvíkově míníme a chceme, aby z desíti dlouhých neb krátkých dřev cla toliko jeden haléř brán byl a drobné neb malé dříví, kteréž na témž dlouhém neb krátkém se plaví, k tomu též jiné všecko kupectví aby všeho prázdné a svobodné bylo, jakž výš obsaženo. Dále v Orlíku jest vuole a oumysl náš, aby tu též clo nejináče než jakž v Zvíkově, pokudž na hoře vejslovně vymíněno jest, se vybíralo. K tomu chceme a ustanovujem, aby v Kamíku jeden pramen šedesáte kusuov neb voruov a každý vor deseth dřev držel, a od jednoho každého takového celého pramene toliko pět vídenských cla bráti se má. Jiné pak všeliké kupectví, kteréž by se na něm plavilo, má všeho osvobozeno býti. Také poroučíme a přísné pod uvarováním nemilosti naší, též pokutami níže psanými přikazujem, aby na jmenovaných i jiných vejš neb níže psaných clech žádný nutkán nebyl nětco protráviti a neb propíti nižádným zpuosobem. V Bráníku také ukládáme a chceme, aby z šedesáti dlouhých dřev jedno dlouhé dřevo a od dvadcíti voruov, kterýžto každý vor deset dřev krátkých držeti má, jedno dřevo krátké kanovníkuom na Hrad pražský bráno bylo. Potom také míti chceme, aby bylo na Vyšehradě týmž zpuosobem, jako i v Bráníku dříví cleno proboštovi, děkanovi i vší Kapitole vyšehradské s takovýmto doložením, aby k těm dřevuom, kteréž tak cla na Vyšehradě dávati budou ode dne svatého Jiří až do svatých Petra a Pavla, apoštoluov božích, toliko dva haléře dávali, po vyjití pak času a dne svatých Petra a Pavla k každým těm dřevuom, kteréž clíti budou, tři haléře dávati mají, a což by kolivěk jiného kupectví na témž dříví leželo, by pak i drobné dříví bylo, to všecko svobodné býti má. Také tomu chceme a přikazujeme, aby při všech clech a jezích na vodách, jakožto Mži, Lužnici a Ottavě, tím vším zpuosobem, jako na Vltavě výše psáno stojí, cla, brány a jezové držáni byli. Tolikéž míníme, chceme a přikazujeme, aby na již jmenovaných clech žádnej pro nižádnú věc, jakáž by ta koli byla, hyndrován neb naříkán nebyl nižádným zpuosobem, než jeden každý má právo své hledati, vésti i dokonati před jmenovaným purgmistrem a raddou našeho prv dotčeného hlavního města pražského v těch místech, jakž od starodávna to právem a chvalitebnou zvyklostí království českého držáno a přišlo jest, vymieňujíce ta cla, kteréž k mostu předjmenovaného našeho hlavního města pražského náležejí ve třech mílech na vodě vejše i níže téhož mostu na všech přívozích, jakž se obyčejně bére; taková všecka cla, jakážkoli jsou, jistým naším vědomím a mocí královskou v Čechách v celosti a plné mocnosti zanecháváme a bez přerušení zuostavujeme… Pakliby kdo proti tomu svévolně učinil, ten každý, kolikrátž koli svévolně proti tomu učiní, padesáte kop grošuov pražského rázu pravé pokuty propadne a té summy polovice do komory naší královské a druhá polovice již jmenovanému hlavnímu městu pražskému bez prodlévání připadnouti a položena býti má.“

Vedle vodních mlýnů postavených na pevných základech existovala i mlecí zařízení instalovaná na upoutaných říčních lodích – tzv. škrtnicích (uvedený název byl odvozen od toho, že /na rozdíl od náhonu/ bylo možné vodní kolo zastavit pouze postupným snižováním otáček – „škrcením“ /Klempera, 2000, s. 23; Klempera, 2002, s. 11/). Zřizovali je obvykle pekaři (Štěpán a Křivanová, 2008, 24; Klempera, 2000, s. 11–12). Důležitým dokumentem, který umožnil pražským pekařům využívat na řece Vltavě tato zařízení, byla listina krále Václava IV. z roku 1384 (Čelakovský, ed., 1886, s. 172–173). Uvádíme pouze pozdější staročeský překlad116 původní latinské listiny, která se bohužel v originále nedochovala:

„Václav z boží milosti král po všecky časy rozmnožitel říše a český král. Známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzří anebo čtouce slyšeti bude, že vzhledna na znamenitou víru a stálou službu věrných našich milých purgmistra a konšelův i vší obce našeho Většího Města pražského, kterouž jsou někdy slavné paměti císaři Karlovi panu otci a předku našemu milému i nám také pilnou snažností se zachovávali a zachovati hleděli a v časech budoucích snažněji a pilněji budou se hleděti líbiti, když od nás milostmi a svobodami novými obdařeni jsouce, je požívajíc radovati se budou; protož s dobrým rozmyslem a radou knížat, věrných našich milých, s jistým naším vědomím, mocí naší královskou tuto novou milosť dáváme, aby purgmistr a konšelé i všechna obec Většího Města pražského mohli dáti a udělati škrtnice na člunech lodních, aby na vodě splejvaly tu, kdež by se jim dobře místo zlíbilo, kdyžby zběhové vodní velicí byli, aby jich mohli požívati ti, kteříž na prodaj rohačky a bělný chleby dobře dělati umějí, aby dostatek mohl býti pro lid chudší poběhlý. Tento list potvrzen jest pečetí majestátu našeho královského.“

Velmi zajímavým dokumentem, který vznikl v městském prostředí, jsou tzv. Soběslavská práva (případně Práva Starého Města /pražského/ – skutečný název, zapsaný v rukopisech byl: „Kusové z listů a z práv Velikého Města pražského“). Text se skládá ze dvou částí – první je domněle připisována knížeti Soběslavovi II. – druhá pak obsahuje vlastní staroměstské právo. Vznik této sbírky se předpokládá přibližně kolem roku 1440 (pravděpodobným zpracovatelem byl protonotář Mikuláš z Humpolce spolu s protonotářem Zdimírem ze Sedlce) – následně došlo ještě třikrát k jejímu přepracování (poslednímu v roce 1455). Při sestavování této výjimečné právní památky byly sice využity starší záznamy, nálezy rady a starší zvyklosti – úvodní ustanovení hovořící o „obdarování“ králem Janem Lucemburským je však zcela evidentním falzem – příslušná práva totiž nebyla nikdy žádným českým králem potvrzena (přesto se magistrát často podle nich řídil – a to až do 17. století /Erben, 1868, s. 315–316; Čelakovský, 1904, s. 4–7; Čelakovský, 1921, s. 134–143; Havránek, ed., Daňhelka, ed. a Hrabák, ed., 1964, s. 415–421/). Pro nás jsou zajímavá pouze dvě ustanovení (Erben, 1868, s. 325–326) – první z nich je následující:

„Nejmá ižádný mlynář výše vody držeti, než jakž jim konšelé s přísežnými mlynáři vyměřie. Pakli by kto výše držal, jmá pánóm deset kop dáti.“

Bezprostředně pak následuje:

„Nejmá ižádný jiný mlýnuov a jezuov súditi, než konšelé Pražští.“

Zemské právo a snaha Karla IV. o vydání obecně závazné kodifikace (Maiestas Carolina)

Kromě řady vydaných listin se Karel IV. pokusil též o kodifikaci zemského práva. Předtím než se uvedené problematice budeme podrobněji věnovat, si dovolíme uvést jen velmi krátkou zmínku o nejstarší naší právní knize (mj. psané již ve staročeštině) – jde o tzv. Knihu Rožmberskou. Jakékoliv ustanovení, které by přímo souviselo s povrchovými či podzemními vodami, zde nenalezneme – zajímavá je (bohužel jen nepřímo) pasáž117 obsažená v článku 279 (Brandl, 1872, s. 104; Palacký, ed., 1840, s. 482; Jireček, ed., 1870, s. 91 /zde jako článek 187/):

„… když kto jede neb jde bezprávnú cestú, nebo loví [šlo i o rybolov], nebo pase…“.

Nejvíce ambiciózním projektem (po obdobných /spíše „nesmělých“/ dřívějších pokusech krále Václava II.) bylo vydání poměrně rozsáhlé kodifikace zemského práva, která se původně nazývala (podle českého krále a římského císaře Karla IV.) Codex Carolinus. Teprve později (poněkud „nelogicky“) se vžilo označení Maiestas Carolina. Schválení tohoto dokumentu se však Karlovi IV. nepodařilo na zemském sněmu konaném v roce 1355 prosadit (Šmahel, ed. a Bobková, ed., 2012, s. 243–244; Vaněček, ed. 1984, s. 107–124). Zákoník nikdy nebyl přímo právně účinný (jen některá ustanovení byla později v soudní praxi občas užívána). S ohledem na historický vývoj českého vodního práva si dovolíme upozornit pouze na článek LVII118 (Palacký, ed., 1844, s. 137; Jireček, ed., 1870, s. 150–151; Karel IV., Mašek, ed. a Bláhová, ed., 2003, s. 206–207). Latinský text119 pojednává o tom, že po splavných řekách se v té době běžně plavily nesvázané klády – mnohdy z královských lesů nezákonně odcizené. Pro zajímavost uvedeme pozdější staročeský překlad120 (ve starší /dnes již nepoužívané/ transkripci staročeštiny /Palacký, ed., 1844, s. 137/):

„Purkrabiem našim a wladařom hraduow dolepsaných, nad wodami tekutými králowstwie našeho usazených, přikazujem, snažnú a pilnú stráži aby dnem i nocí jměli; neb mnohé lesy121, kteréž w lesích našich nám kradú, těmi řekami že plawie srozumiewáme, a potom bez našeho wedomie a rady to na swé potřeby obracují k škodě komory našie. Protož kdy mimo hrad neb twrz naši poplowů, ten kdož tu wládne, sám neb skrze jiného i lesy121 i ty lidi stawowati má, a inhed wznesa na nás zwlášť, tak dlúho je drž, donižby jiného od nás neměl u přikázánie, léčby otewřené listy naše okázali, aneb některá znamenie na to zwláště wydaná, skrze kterážto znamenie snad jim králowská Milost dopustila, aby ten les121 plawili; pod pokutú purkrabím swrchupsaným, jestližeby wědomě dopúštěli jíti lesóm121 proti úmyslu ustanowenie tohoto, aby úřad ztratili, a dwénásob nawrátili do komory králowy, začby ten les stál. Pakliby zmeškánie neb newědomím toho dopustil, tehdy pokutú, aby dwénásob zaplatil, začby ten les121 stál, buď tresktán, a jiné pokuty těm, ktožby; rúbali neb wozili lesy proti ustanowenie, ty w swé celosti pewny ostaňte.“

Toto velmi stručné ustanovení nás mj. (v rámci širší části pojednávající o ochraně královských lesů /Kreuz, ed. a Martinovský, ed., 2007, s. 19/) informuje o tom, že po větších splavných řekách se většinou smělo (byť asi ne vždy) plavit dřevo zcela „svobodně“ (viz též výše zmíněnou listinu z roku 1366).

Místo (v českých poměrech zjevně nerealizovatelné kodifikace) Maiestas Carolina následně vznikla v druhé polovině 14. století právní kniha s pozdějším českým názvem Řád práva zemského (Ordo iudicii terrae). Jakákoliv ustanovení mající přímou či jen nepřímou vazbu na právní vymezení povrchových či podzemních vod nebo jakékoliv „vodstvo“ zde bohužel nenalezneme (Palacký, ed., 1842, s. 481–517; Jireček, ed., 1870, s. 198–255; Malý, 1995, s. 25–26).

Pokud jde o období vlády krále Václava IV., zmíníme se již jen o jednom význačném dokumentu – Právech zemských českých (nešlo o zákoník ale o tzv. právní knihu) – byl vytvořen (především na základě vlastních zkušeností) dlouholetým nejvyšším zemským soudcem (sudím) Ondřejem z Dubé. S ohledem na tehdejší majetkoprávní pojímání drobných vodních toků zde nalezneme pouze ustanovení (obdobně jako i v tzv. Knize Rožmberské – viz výše), ze kterého (byť jen nepřímo) lze dovodit, že vodní toky musely být stále, i v této době, vždy integrálně zahrnovány do celkového nemovitého majetku dědin, na jejichž území se nalézaly (Čáda, ed., 1930, s. 150–151).

Závěrečné shrnutí

Dovolíme si je prezentovat zcela stručně. Autor tohoto příspěvku měl k dispozici celou řadu dokumentů, které však, s ohledem na redakcí vymezený rozsah textu, nebylo možné bezezbytku využít – především lze zmínit jistý „deficit“ u zde, bohužel jen stručně, pojednávané oblasti právních vztahů vymezujících tehdejší lodní dopravu. Tato problematika, byť související s již poněkud odlišnými právními vztahy k vodám v současnosti svým způsobem spíše jen „okrajově“, je velmi historicky i právně zajímavá – autor příspěvku si takto „předběžně dovolí“ čtenáře informovat o svém záměru se v dalších letech právě tomuto tématu podrobně věnovat (nejen ve vazbě na zde jednoznačně vymezené časové období – ale spíše naopak v rámci plné historické posloupnosti).

Poznámky

  1. Souhrnně lze slovy Jičínského (1870, s. 66) středověký majetkoprávní vztah k vodním tokům charakterizovat takto: „… Pokud jde o veřejný majetek na velkých řekách, pokládala se cla, výtoně a mýta vždy za důchod královské komory; vláda udělovala privilegia, vyjímala z cel města, kláštery, pány a many či zastavovala tyto důchody. Tento svrchovaný majetek neměl význam moderního pojmu – majetku veřejného; měl povahu finančního regálu…“ (viz též Vaněček, 1970, s. 74).
  2. Listina obsažena v konfirmaci privilegií litoměřických Karla IV. – Praha 25. srpna 1348 (za nápisem „Litera magestatis super confirmacione jurium Meydburgensium regis Johannis“). Český překlad je z 15. století v rukopisu sign. 24 G 12 (za nápisem „O práva, o sklad, o ládovánie, o krčmy, o řemesla“ /Čelakovský, ed., 1895, s. 234/). Dovolíme si uvést (pouze zde – tj. v poznámce) poměrně rozsáhlé, celé staročeské znění (Čelakovský, ed., 1895, s. 232–233): „My Jan boží milosti český a polský král a lucemburské hrabie, všem majestátem tiemto oznamujem, že my milých nám měštěnuov lithoměřicských užitky opatřiti a je ode škod, jakož to k nám přísluší, zachovati dobrotivostí královskú žádajíce, všecky věci osviecených kniežat, slavné paměti pánuov dřieve Václava, Otakara a Václava testě neb tchána našeho, předkuov našich, králuov českých, zápisy jim na kterážkoli práva, svobody a ohrady i obyčeje vydané a pójčené, kterýmžkoli popsáním jsú, a také všecky věci v nich zavřené, jakožto řádně a rozumně jim zapsány jsú, potvrzujem a pevný činíme, a jakožto by majestátové jich v tento vepsáni byli, obnovujem a jistým vědomím naším potvrzujem. Chtiece, aby oni měštěné práv, svobod a obyčejuov Maydburských, kterýchžto od staradávna požívali sú, i potom požívati měli věčně, a k nim ze všech měst a z každého zvláště královstvie našeho českého, kteráž týchž požívají práv, v svém pochybném rozsúzení mají mieti útočiště, jakož to dosavád bylo jest obyčejno; také všeliká naloženie a složenie na lodě a s lodie věcí všelikterakých na vodě plavíciech při témž právě, kterými k nim od starodávných časuov příslušelo a ještě z práva přísluší, bez přerušenie mají ostati. Též měšťany naše ústské podle listuov našich vydaných v pevnosti chcme ostaviti pod výmienkú takovú, jestliže by lodě své v Lovosicích neb miestech kterýcbžkoli, kromě na břehu před městem naším Lithoměřicským, naložili neb sklad učinili neboli jiné věci kteréžkoli tiem obyčejem, jakožto by jich byli, plaviece shledáni byli a právem přemoženi, že by práva dřiev řečených měšťanuov našich lithoměřicských v této straně některak rušili, tehdá jim měšťanóm svým Lithoměřicským jistým našim vědomím odpúštieme, aby v ty věci všecky slušně se uvázali [a] je k puožitkóm svým, k kterýmžkoli chtie, obrátili. Chcme nad to, že předřečeným měštanóm našim ústským na trhu města našeho lithoměřicského obilé a věcí kterýcbžkoli jiných kupovati a soli na vodě Labi doluov neb nahoru plaviti nesluší, leč prve to dřiev řečeným našim měštanóm Lithoměřicským vydáno bude ku prodání. Dopúštieme také, aby v kraji často řečeného města našeho Lithoměřicského v jedné míli na vše strany ani krčem ani sladovníkuov, řezníkuov, pekařuov, suknokrojičuov, ševcuov, krajčí ani kovářuov ani kteréhožkoli řemesla dělníkuov osazenie nebylo. Pakli by kto z takových proti nynějšiemu přikázáni našemu v dřiev řečené krajině osadě sě některé z dřiev jmenovaných remesl směl dělati, tehdy jim měštěnóm slušie všecky takové z kraje, jakž se jim zdáti bude, odlúčiti a k přikázání našemu přinutiti. Listy, ač které tomuto odporné dáti se nám udalo, žádné moci mieti nemají. Tomu na svědecstvie majestát tento pečetí naší větší utvrditi sme kázali. Dán v Praze léta božieho tisícieho třístého pětmezcietmého.“ S ohledem na tento staročeský text si dovolíme níže rovněž uvést novočeský překlad některých dnes již méně známých výrazů. Přědřečený adj.: přěderčený, přědeřčený značí: 1. vpředu řečený, již jmenovaný (přědpověděný), 2. (v čem ap.) předem oznámený; (o události) předpověděný, prorokovaný; sr. přědpověděný (http://vokabular.ujc.cas.cz/Staročeský slovník/). Suknokrojič značí toho kdo stříhá, „krájí“ sukno (http://vokabular.ujc.cas.cz/Elektronický slovník staré češtiny/). Odporný adj. značí: naproti postavený, protivný (http://vokabular.ujc.cas.cz /F. Šimek, Slovníček staré češtiny/ – viz též latinskou verzi litteras contrarias /ak./).
  3. Plné znění (pouze ve staročeštině) uvádíme v předešlé poznámce č. 2.
  4. Pražák, Novotný a Sedláček (1955 b, s. 548): „tenor“ = nepřetržitý pohyb, běh, proud, průběh, postup, způsob, ráz, tón, duch. Ve středověké latině pak tento výraz značí především: znění (listiny), smysl či obsah (dokumentu). Latinský internetový slovník (http://humanum.arts.cuhk.edu): „sense, contents, uninterrupted course, a holding fast“. Brinckmeier (1850, s. 611): „Fassung und Inhalt einer Urkunde“. Hlušíková (2009, s. 847): „tenor, -ōris… *zmysel, obsah: tenore praesentium zmyslom tohto listu“. Hledíková (2008): „tenore presencium – zněním tohoto listu, tímto listem (listinou)“, „tenor (litterae) – znění, text (listiny)“. Smolová (2011): „tenor, oris, m. – znění (listiny), běh, smysl, obsah“, „tenore praesentium – tímto listem, podle této listiny“. Na závěr uvedeme heslo z Ottova slovníku naučného (http://leccos.com/index.php/clanky): „Tenor, lat., nepřetržitý průběh; řada; smysl neb obsah (nějakého článku nebo spisu).“
  5. Jde o (poměrně starý) český překlad již z počátku 15. století (Čelakovský, ed., 1895, s. 482).
  6. Pouze pro zajímavost je vhodné uvést, že v popisované době byla Mží celá řeka od pramene až po ústí v dnešní Praze­‑Lahovicích (u Zbraslavi). Řeka byla Berounkou nazývána přibližně až v 17. století, šlo o úsek poblíž Berouna (říkalo se „řeka berounských“). Plzeňský kronikář Jan Tanner (/1623–1694/ – mj. významný člen jezuitského řádu a současník Bohuslava Balbína) jako Berounku označoval až tok za městem Berounem. V 18. století postupně docházelo k používání tohoto nového názvu i pro střední tok od Plzně. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky posunul až k soutoku se Střelou – nakonec pak k Úslavě.
  7. Pramen, -e m.: pramen, stružka, potůček; proud, tok; zdroj; větev, odnož, výhonek; větev rodu; provazec ze zkroucených vláken; vedení, vodítko; opora (http://vokabular.ujc.cas.cz /Malý staročeský slovník/); svaz plavidel, zvl. pramen vorů: rates; o drva k palivu do Prahy žádáme, aby tři plavy zjednal; aby plavci povinni byli to clo dávati z jednoho plavu anebo ploutvy, ale ne z každého voru… abych tři plavy lesu kúpil… dříví na tři prameny (http://vokabular.ujc.cas.cz /Staročeský slovník/).
  8. Viz poznámku č. 6.
  9. Les, -a, -u m.: les; dřevo, dříví; plavené dříví, vor (http://vokabular.ujc.cas.cz /Malý staročeský slovník/).
  10. Přědpověděný (adj. k přědpověděti): 1. [v textu] vpředu uvedený, výše zmíněný; [o osobě, místu] již jmenovaný, 2. v čem kým, ot koho ap. předpověděný, předem oznámený, prorokovaný; sr. přědřečený (http://vokabular.ujc.cas.cz /Staročeský slovník/).
  11. Pravděpodobně by v současné němčině šlo o Flutrinnen (povodňový kanál – sloužící k převádění velkých vod – etymologicky jde o spojení Flut /povodeň/ a rinnen /řinout se, téci/).
  12. Jak raný, tak i též (částečně) vrcholný středověk plně a bezezbytku pojednala Maříková (2005, s. 89–148).
  13. Listina byla vydána v Brně. V květnu téhož roku se Karel totiž nacházel spolu s Janem Jindřichem na Moravě (Spěváček, 1979, s. 146).
  14. Uvedený latinský text je poměrně obtížné přeložit (se znalostí pouze klasické latiny). Některé (v běžných slovnících obvykle nedostupné) výrazy (a jejich možné české ekvivalenty) proto (s ohledem na možné následné dohledání zvídavého čtenáře) poměrně podrobně níže uvádíme.
  15. Listina, zahrnutá do Liber vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310–1518 (Pátková, ed., 2011, s. 346), je uvedena následovně: „Karolus, domini… regis Boemie primogenitus, marchio Morawie, fidelibus paternis et nobis dilectis… iudici, iuratis, totique communitati civium Maioris Civitatis Pragensis salutem cum plenitudine omnis boni.“ Emler (1892, s. 309) uvádí jen zkrácený (popisný) úvod: „Karolus, regis Boemiae primogenitus, marchio Morawiae, mandat juratis, civitatis Pragensis ut molendinis certam mensuram statuant.“
  16. Ve středověké latině výraz fidedignus označoval přibližně toho, kdo byl důvěryhodný – bylo možné mu plně věřit, byl ctěným, váženým a též pravdomluvným – šlo o důvěryhodnou osobu, která mohla vše rovněž dosvědčit věrohodným důkazem.
  17. Podle Kábrta (1996. s. 434) lze tento výraz přeložit do češtiny jako svědectví či svědeckou výpověď. V přeneseném smyslu pak ve středověku šlo i o důkaz (/der Beweis/ – možná též o argument nebo ústní či písemný doklad).
  18. Ve středověku tento výraz neoznačoval (v širším smyslu) občany – naopak (výhradně jen) měšťany.
  19. Výraz dictus (ve středověké latině často používaný) lze přeložit jako řečený, tento – resp. (výše) zmíněný (řečený).
  20. Podle příslušného slovesa (s ohledem na středověkou latinu) je zřejmé, že šlo o osoby, které měly dané nemovitosti v držbě.
  21. V daném kontextu jde o nedostatky a škody.
  22. V současné češtině tomuto výrazu (vyskytoval se /též i dosti zřídka/ pouze ve středověké latině) odpovídá adverbium často.
  23. Perpetior značí snášet, vytrpět, zakusit.
  24. Šlo o míru (výšku jezu) vymezenou, určenou či (pevně) stanovenou.
  25. Jde o ryze středověký výraz – bylo by možné jej přeložit ekvivalentem doposud.
  26. Šlo o často užívaný středověký latinský výraz – v dnešní češtině by značil ztrátu, újmu či škodu.
  27. Měl povinnost.
  28. Patřičným způsobem.
  29. Cupiō většinou značí (ve středověku v listinách) přát si (něco) – viz Smolová (2011).
  30. Ve středověké latině (v ablativní vazbě) – týkající se (něčeho).
  31. Huiusmodī (neskloňuje se) odpovídá zájmenu tento (Smolová, 2011).
  32. V daném kontextu jde o nedostatky (i nesnáze) – viz poznámku č. 21.
  33. Pražák, Novotný a Sedláček (1955 b, s. 430) uvádějí: „salūbriter, adv. (saluber) a) zdravě, ke zdraví, b) prospěšně, s prospěchem“.
  34. Kábrt (1996, s. 348): „prōvideō, ēre, vīdī, vīsum vidět vpřed, předvídat; být prozíravý, obezřelý; pečovat, starat se: providere rei publicae starat se o stát; obstarávat: frumentum exercitui providere obstarávat obilí pro vojsko“. Hledíková (2008) též uvádí: „de iuris remedio providere – postarat se o zjednání práva“. Toto sloveso bylo často používáno ve smyslu obstarat, zařídit někomu obročí (beneficium).
  35. Jde o (královského) rychtáře (Smolová, 2011; Čelakovský, 1921, s. 2).
  36. Ve středověku byli konšelé označováni latinským výrazem consules (nejdříve jen v listinách panovnických /Čelakovský, 1921, s. 13/). Stejné osoby jsou v pramenech nazývány též jako iurati (jurati), socii, gesworn – v německy psaných listinách pak lze nalézt především označení schep(p)fen [kmeti]. Přísežné ustanovoval vždy český král tím způsobem, že mu býval např. navržen třikrát větší počet nominovaných – král pak oficiálně jmenoval jen užší výběr (Tomek, 1892, s. 269).
  37. Viz poznámku č. 19.
  38. Kábrt (1996, s. 184): „fidēlis, e věrný, spolehlivý, oddaný; poctivý, upřímný; věřící, pravověrný“. Ve středověké latině především pak věrný, oddaný, věřící (Smolová, 2011).
  39. Zde spíše jen v přeneseném smyslu – tj. rodný, domácí (Hlušíková, 2009, s. 601).
  40. Kábrt (1996, s. 140): „dīlectus, a, um (vl. part. pf. pass. od dīligō) oblíbený, milý, drahý“. Ve středověké latině šlo především o synonymum ke cārus či amātus.
  41. Synonymum ke graviter (vážně, důležitě, významně, s vážností).
  42. Kábrt (1996, s. 273): „mandō, āre, āvī, ātum odevzdat, svěřit“. Smolová (2011): „mandō, āre, āvī, ātum – přikazovat, svěřovat“.
  43. Kábrt (1996, s. 306): „omnīnō celkem, vůbec, zcela, úplně, dočista; ovšem“. Hledíková (2008): „omnīnō – vůbec“.
  44. Klas. lat.: „grātia“. Kábrt (1996, s. 200): „grātia, ae, f. půvab, vděk, krása; oblíbenost, přízeň, vliv, vážnost; in gratia esse být v oblibě, v přízni; přátelství, láska; laskavost, milost; de gratia Dei z milosti boží; vděčnost, dík“. Smolová (2011): „gratia, ae f. – milost, dík“.
  45. Internetový slovník (http://www.zeno.org/Georges-1913) uvádí: „2. obtentus, ūs, m. (obtineō), die Behauptung [tvrzení, udržení, uhájení, zachování]“. Hlušíková (2009, s. 569): „obtentus, -ūs, m. /obtineō/ 1. obdržanie, udržanie, 2. tvrdenie“. Synonymem pro slovní spojení „sub obtentu“ však bylo „ratione [z důvodu, kvůli] alicuius rei [jakékoliv záležitosti]“.
  46. Podle Pražáka, Novotného a Sedláčka (1955 b, s. 363) quātenus značí pokud, jak daleko, až kam, ježto a též aby (spoj. účel. a snah. /v pozdní a středověké latině/). Hledíková (2008): „quatinus, quatenus – (spojka účelová) aby“, „precipere, quatenus – nařizovat, aby“.
  47. Smolová (2011): „fretus sum aliqua re – spoléhám na něco, zakládám si na něčem“. Samotné adjektivum fretus značí: důvěřující, spoléhající se, mající oporu, jistý. Smolová (2011): „fretus + abl. – spoléhaje na“.
  48. Kábrt (1996, s. 47): „… auctoritate regia – z moci královské“. Pražák, Novotný a Sedláček (1955 b, s. 392): „regia, ae, f. a) královský palác, královský hrad, sídelní město, královské sídlo; někdy jen královský stan, b) královský dvůr, královská rodina, královská hodnost“ (poznámka: též i königliche Herrschaft /vláda, vladařství, panování/).
  49. Smolová (2011): „auctoritās, ātis – f. vážnost, pravomoc“, „auctoritate regis Bohemiae – z pravomoci krále českého“, „iussu et auctoritate – z rozkazu a moci úřední“.
  50. Kábrt (1996, s. 89): „commūnis, e – společný, obecný“.
  51. Hlušíková (2009, s. 514): „… 2. verejnosť, verejné dobro: in medium aliquid proferre niečo vyhlásiť na verejnosti, verejne oznámiť, in medio ponere predostrieť na verejné rozhodnutie… res in medio posita spoločný majetok“.
  52. Smolová (2011): „invenio, ire, veni, ventum – najít, nalézt, shledat, vynalézat“. Zachová (1994, s. 82): „inveniō, īre, vēnī, ventum – najít, shledat, vynalézat“.
  53. Hledíková (2008): „absque dilacione – bez odkladu“. Smolová (2011): „ulteriori dilacione postergata – bez dalšího průtahu“.
  54. Pražák, Novotný a Sedláček (1955a, s. 741): „iūstitia, ae, f. (iustus) spravedlnost, spravedlivost, spravedlivé jednání“. Smolová (2011): „iustitia – spravedlnost“. Internetový slovník (http://www.zeno.org/Georges-1913) navíc ještě uvádí: „iūstitia, ae, f., I) subjektiv = die Gerechtigkeit, das Billigkeitsgefühl, die Billigkeit, – II) objektiv = das Recht als Inbegriff [ideál, souhrn, úhrn] der Gesetze“.
  55. Kábrt (1996, s. 184): „fidēs, eī, f. víra, důvěra: fide maius věc větší než víra, přesahující víru, víře nepodobná; habere fidem mít důvěru, dávat víru; věrnost, oddanost, poctivost, čest, svědomitost: bonae fidei (gen.) esse být čestný, svědomitý; cum fide poctivě, čestně… věrnost, pravdivost, hodnověrnost, jistota, důkaz; ex fide podle pravdy, hodnověrně…“.
  56. Hledíková (2008): „impendare et superimpendari – vynaložit (úsilí) a vynaložit i sám sebe“. Smolová (2011): „impendo – vynaložit“.
  57. Zachová (1994, s. 83): „iuxtā vedle, podle“. Smolová (2011): „iuxta + 4. p. – podle, vedle“. Velmi podrobný internetový latinsko­‑německý slovník (http://www.zeno.org/Georges-1913) též uvádí: „iūxtā (verwandt mit iungo)… nach, gemäß“.
  58. Viz poznámku č. 24.
  59. Lexer (1872, s. 1 774): „künic, künec, -ges… König… syncop. künc, md. kunic, kunig mit voller endung kuninc, kuning…“ (viz též Bok, 1995, s. 88).
  60. Bok (1995, s. 160): „ze, praep. – v, k“. Lexer (1876, s. 1 036): „ze, zuo… räuml. bezeichnet es ein räumliches Ziel der Bewegung od. ein Ziel unräumlicher
    u. unsinnlicher tätigkeit sowie den Punkt des Verweilens: zu, in, an, bei“.
  61. Lexer (1872, s. 1 782): „… kunt tuon – ohne od. mit dat. bekannt machen, sagen, zeigen, zuteil werden lassen…“. Viz též kuntlichen = zřejmě, veřejně (Bok, 1995,
    s. 88).
  62. Lexer (1876, s. 146): „offen­‑lich adj. – offenbar, allen wahrnehmbar oder verständlich, unverholen…“. Bok (1995, s. 103): „offenlich, adj. – veřejný“.
  63. Lexer (1872, s. 57): „ane, an… 2. präp. a, räumlich: an, auf, in, gegen (mit dat. od. accus.), b, zeitlich: in, an (mit dat.), bis an (mit accus.), auch bei zeitl. adv. an heute heute, an gestern gestern, c, abstracte Verhältnisse ausdrückend (mit dat. od. acc.): an, in, von, mit…“.
  64. Bok (1995, s. 47): „brief, der – listina“.
  65. Bok (1995, s. 152): „fur, für, praep. – pro, za“.
  66. Bok (1995, s. 119): „sint (seit, seint, sent)… poté, potom; od; potom co; když; protože“.
  67. Ve středověku existovala u tohoto slovesa velmi různorodá transkripce (Lexer, 1872, s. 1 668–1 669).
  68. Lexer (1872, s. 949): „ge­‑trûwen, ge­‑triuwen, ge­‑triwen, ge­‑trouwen, getrawen… glauben, anvertrauen; zutrauen, creditieren; sich zutrauen“. Bok (1995, s. 70): „getreu (getrawe, getrewe), adj. – věrný“.
  69. Rychtář (Bok, 1995, s. 110). Byl též i předsedou sboru přísežných (Tomek, 1892, s. 271).
  70. Viz poznámku č. 36.
  71. Lexer (1872, s. 949): „danne, denne, dan, den… daher, deshalb, davon; woher, weshalb, wovon“.
  72. Kvůli.
  73. Bok (1995, s. 66): „… obecný, všeobecný, obecní“.
  74. Bok (1995, s. 102): „nutz, der – užívání, užitek, požitek, majetek“.
  75. Internetový slovník (http://woerterbuchnetz.de/): „lâzen… lassen“. Lexer (1878, s. 293): „lâzen… mit einem verabreden“.
  76. Lexer (1872, s. 949): „ge­‑nant, ge­‑nante part. adj.; genannt, bestimmt“.
  77. Tomek (1892, s. 607): „Václav Rokycanský 1337–1342“ (některé níže uváděné Tomkovy české verze /překlady/ působí /bohužel/ mnohdy velmi „násilným“ dojmem).
  78. Tomek (1892, s. 611): „Menhart syn Olbramův“ (všichni následně jmenovaní přísežní /konšelé, kmeti/ existovali v období 24. 1. 1340–21. 3. 1341 /tedy v době sepsání zde pojednávané královské listiny s datem 23. 12. 1340/).
  79. Bok (1995, s. 123): „sun, der – syn“ (tj. der Sohn).
  80. Tomek (1892, s. 611 /následně uváděná jména se nalézají tamtéž/): „Václav syn Albrechtův“.
  81. Mikoláš Rost.
  82. Petr z Nymburka (dle našeho názoru se zde Tomek mýlí – křestní jméno Peschyl /Peschel/ spíše souvisí s francouzským Pasquale /viz http://www.vorname.de/ – šlo možná o kolonistu až z Alsaska). Internetová databáze (http://www.beliebte­‑vornamen.de/) uvádí: „Peter (Petter, Petterlen, Peyr, Pett)“.
  83. Eiblin Wacinger (opět si s Tomkem dovolíme nesouhlasit – Eiblin je spíše ženským jménem).
  84. Mertlin Matoušův z Chebu. Databáze (http://www.beliebte­‑vornamen.de/) pak podrobně uvádí: „Martin (Mertin, Mertein, Merten, Marten, Mertten, Marte, Merte, Mertlin, Merthein, Mertlein, Marthes)“.
  85. Wolflin od Kamene. Internetová databáze (http://www.beliebte­‑vornamen.de/): „Wolff (Wolf, Wolfflin, Wölfflein, Wolffel, Wollff, Wolfflein)“.
  86. Tomáš Černý.
  87. Jakeš Bavor.
  88. Meinlin Rokycanský.
  89. Oldřich syn Jana kraječe suken. (Tomek /1892, s. 611/ – též i poznámky výše). Databáze (http://www.beliebte­‑vornamen.de/): „Ulrich (Ullrich, Ullrych, Ulrych, Ul, Ullin, Ull, Ulle, Ullen, Ullein, Urrich)“.
  90. Internetový slovník (http://woerterbuchnetz.de/): „gewantsnîder – Tuchausschneider, Tuchhändler“. Šlo o tzv. kraječe suken (obchodníka) – prodávajícího převážně drahá dovážená sukna (Tomek, 1892, s. 335).
  91. Písař uvedené listiny má v mnoha případech „rozkolísaný“ pravopis – viz poznámku č. 79.
  92. Viz poznámku č. 36.
  93. Bok (1995, s. 47): „burger, der – měšťan“.
  94. Bok (1995, s. 39): „bekennen, v. – vyznat, vyznávat“. Podrobněji pak Lexer (1872, s. 163): „be­‑kennen… kennen, erkennen… Bescheid wissen, zur Erkenntnis kommen“.
  95. Opět nejednotnost pravopisu – viz poznámku č. 91.
  96. Lexer (1872, s. 759): „prüeven, brüeven, brüefen… beweisen, erweisen, dartun, schildern; bemerken, wahrnehmen; erwägen, schätzen (taxare); berechnen, nachzälen, zälen; erproben; erwägend veranlassen, hervorbringen, anstiften, zurecht machen, bewirken, rüsten u. schmücken entwickelt haben“. Etymologicky lze doložit (přes starofrancouzštinu) vznik z latinského probare [též i zkoumat, prozkoumat].
  97. V současné němčině značí das Gebrechen chorobu, nedostatek, neduh, závadu. Bok (1995, s. 63): „gebrechen, das – nedostatek, špatný stav, škoda“. Lexer (1872, s. 759): „ge­‑brëchen stn. not [potíž, bída, nedostatek, nezbytnost, nouze, trápení, těžkost], mangel [nedostatek, vada, závada, defekt, deficit]“.
  98. Bok (1995, s. 91): „leiden… snášet, trpět“.
  99. Lexer (1876, s. 1 721): „umbe präp. u. adv. – auch unbe, umb, ump, ümbe, umme ümme, um üm… 1. präp. mit acc. um, im kreise, räuml“.
  100. Bok (1995, s. 101): „nieren, nierent, nirgent, adv. – nikde; nikam; nirgen anders nikam jinam“.
  101. Bok (1995, s. 95): „mass, die – míra; máz…“. Lexer (1872, s. 2 064): „mâz stn. – eine bestimmte quantität“.
  102. Lexer (1872, s. 449): „dôr =dô“. Lexer (1872, s. 449): „dô adv. temp. bisweilen duo u. seit dem 14. Jh. oft mit dâ verwechselt; allgem. u. zwar 1. demonstr. da, damals, darauf; einen gegensatz einführend: aber, doch; oft nur den Fortschritt der Rede bezeichnend; 2. relat. als; dôr als er, dôs als sie; 3. fragend wie dô? wie nun?“. Bok (1995, s. 50): „do, adv. konj. – tehdy, kdy, kde, když“.
  103. Dle všeho jde o středohornoněmecké inne. Lexer (1872, s. 1 438): „inne räuml. adv. ine… als präpos. mit gen. innerhalb: inne des, demonstr. u. relat. indessen, unterdessen…“.
  104. Lexer (1876, s. 810): „schul = schulde“. Lexer (1876, s. 810): „schulde, schult… ist im allgemeinen das Verhältnis dessen, der für etwas als urheber einsteht, daher entweder die Verpflichtung zu Busse, Ersatz, Strafe oder auch das Verdienst: Verpflichtung etw. zu geben, das zu gebende, Geldschuld (zu zalende od. zu fordernde), lat. debitum“. Bok (1995, s. 116): „schuld, die – závazek, dluh, vina“.
  105. Bok (1995, s. 73): „greifen (an etwas) – sáhnout na něco, napadnout něco – greifen (in etwas) zasahovat do něčeho…“
  106. Internetový slovník (http://woerterbuchnetz.de/): „ge­‑dûren, ge­‑tûren – aushalten, stand halten“.
  107. Lexer (1878, s. 433): „vol, volle, vollen adv. vollständig, gänzlich“.
  108. Způsobit (něco).
  109. Každý, kdokoliv.
  110. Evidentně jde o současné německé sloveso bebauen.
  111. Otázkou zůstává, kolik přestupníků bylo skutečně potrestáno. Listina má datum 23. 12. 1340. Lze předpokládat, že sbor byl ustanoven až někdy v průběhu jara či léta 1341. Hned na počátku následujícího roku (3. 2. 1342) byl Juditin most stržen extrémní povodní (Svoboda, Vašků a Cílek, 2003, s. 185–187). Samozřejmě nejen on – i většina mlýnů a jezů (mnohem podrobněji než výše uvedená publikace o této etrémní události pojednává Tomek /1892, s. 579–580/). Na závěr této poznámky si dovolíme uvést vlastní „historickou anekdotu“ – přestupníky následně již nikdo z konšelů trestat nemusel (vše plně zařídil „ten nahoře“).
  112. Pokuta uložená konšely napoprvé činila 10 kop – tj. 600 (60×10) pražských grošů („… so sol der schuldig czehen schok grozzer zvm ersten mal zv puez geben an dye stat“). Po další (druhé /opakované/) stížnosti (pokud nebylo původní rozhodnutí dodrženo) se pokuta zvýšila na hodnotu 1 200. Napotřetí pak musel viník zaplatit 1 800 pražských grošů – byl mu též konšely (ve stejném roce) zcela zakázán i provoz mlýna.
  113. Viz poznámku č. 6.
  114. Kniha privilegií Staroměstských č. 202 list 14 v Archivu hlavního města Prahy za nápisem: „Vejklad téhož privilegium na česko“. Jiný český překlad uveřejnil Pelzel – též jiný je v knize Novoměstských privilegií č. 331 (Čelakovský, ed., 1886, s. 142).
  115. Dovolíme si, pro zajímavost, uvést původní středohornoněmecké znění úvodní části této listiny: „Wir Karln von gotes gnaden Romischer keiser, zu allen czeiten merer des reichs und konig zu Beheim…“. Tomu ve středověké latině odpovídala tato sekvence: „Karolus (Carolus) quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex…“.
  116. Tento pozdější překlad listu, jehož původní latinský text se nezachoval, byl zapsán do novoměstské pamětní knihy č. 332 na str. 173 (uložen v Archivu hlavního města Prahy) za nápisem: „Fundace a vejsada mlejncův na loděch“ (Čelakovský, ed., 1886, s. 173).
  117. Na tento text již dříve upozornil Jičínský (1870, s. 70–71). Uvedený autor správně dovodil, že vodní toky musely být i v této době (14. stol.) převážně soukromým majetkem dědin, na jejichž území se nalézaly. O jakémkoliv veřejnoprávním pojetí menších vodních toků není proto možné v této době ještě hovořit.
  118. Tento článek má latinský název: „De custodia silvarum, quae succisae furtum ducuntur per aquas“. Je možné jej přeložit následovně: „O péči o stromy (klády), které (již) poražené jsou tajně (/pokradmu/ zloději) po vodách (vodních tocích – řekách) splavovány“.
  119. Původní latinský text (Palacký, ed., 1844, s. 137) je následující: „Purggravios seu castellanos nostros castrorum infra scriptorum, super labentia flumina regni situatorum, curam vigilem et custodiam die noctuque habere volumus diligentem, ut ligna quaeque vel arbores, quae plurimae in silvis nostris subreptae per eadem flumina duci percepimus, et demum, nostra conscientia inconsulta, verti in utilitates proprias privatorum, in camerae nostrae dispendium et gravamen. Cum igitur territorium et districtum castri, cui quisque praeest, pervenerint, per eos vel per alios, quos ad id duxerint deputandos, intercipiantur, et arrestentur, simul et personae quaecunque ducentes ligna et arbores supradictas; et statim facta nobis conscientia speciali, tamdiu eas teneant arrestatas, donec a nobis aliud habuerint in mandatis; nisi patentes literas nostras ostenderent, aut alia intersigna, ad haec specialiter deputata, per quas forte illis majestas regia concesserit eas arbores deducendas; poena imminente castellanis praedictis, si scienter permiserint transire arbores aliquas sive ligna contra mentem ordinationis praesentis, amissionis officli et dupli restitutionis in fiscum valoris sic dictarum arborum vel lignorum. Si vero negligenter et ignoranter, poena dupli tantummodo feriatur; poenis aliis, contra caedentes vel ducentes arbores sive ligna statutis, firmis manentibus atque fixis.“
  120. S ohledem na možného zvídavého čtenáře (pro snadnější porovnání všech jazykových verzí) si dovolíme uvést i současný dostupný překlad uvedené pasáže (Karel IV., Mašek, ed. a Bláhová, ed., 2003, s. 206–207 /po našich drobných úpravách/): „Chceme, aby naši purkrabí či kasteláni níže uvedených hradů, nalézajících se na tekoucích řekách království, věnovali bdělou a svědomitou pozornost, ve dne i v noci, veškerým kládám či stromům, které, jak jsme se doslechli, se v hojném počtu, ukradené v našich lesích, po těchto řekách přepravují a potom se přemění, bez našeho vědomí, v osobní zisk soukromníků ke škodě a tíži naší komory; když se tedy dostanou na území nebo do oblasti hradů, jimž oni vládnou, nechť jsou od nich nebo od jiných, které se k tomu rozhodnou určit, zachyceny a zadrženy; a zároveň i všechny osoby, které řečené klády a stromy přepravují; ať nám ihned, zvlášť kvůli tomu, dají vědět a ať je zadržují tak dlouho, dokud od nás neobdrží nějaký jiný příkaz, pokud by tyto osoby neukázaly náš otevřený list nebo jiná, výhradně k tomu určená, poznávací znamení, jimiž jim královský Majestát povolil tyto stromy přepravit; avšak dopustí­‑li se toho z nedbalosti a neznalosti, bude postižen pouze trestem dvojnásobku; ostatní tresty, určené těm, kdo kácejí nebo přepravují stromy, zůstávají pevné a neměnné.“
  121. Viz poznámku č. 9.