This article is available in Czech only. For translation or more information on this topic, please contact author.
Úvod
V období let 2013–2016 byl týmem odborníků z různých oblastí, který zastřešovalo VÚV TGM, v. v. i., řešen projekt programu NAKI Ministerstva kultury ČR pod názvem „Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy“. Hlavním cílem a nosným tématem celého projektu bylo zhodnocení historické, sociálně‑kulturní a ekologické kontinuity území, které bylo zcela pozměněno vodohospodářskými úpravami. Dalším cílem bylo porovnat stav společnosti, kultury, krajiny, vodních toků, vodních ploch, včetně jejich využívání, biotopů a dalších složek utvářejících kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy v době před a po zatopení plošně rozsáhlých území vodními nádržemi. V průběhu řešení projektu bylo vyhledáno a do společné databáze soustředěno velké množství (cca 700) materiálů všech typů – historických, současných, odborných i populárně‑vědeckých textů, tisíce fotografií, mnoho videí i audiozáznamů a dalších materiálů vztahujících se k tématu. Zájmovými oblastmi řešenými v projektu byly významné jihomoravské vodohospodářské lokality Vranovská přehrada, Brněnská přehrada a vodní dílo Nové Mlýny.
Ukázka popisu jarní povodně v Bítově v kronice obce [1]
V oblastech jednotlivých nádrží byla věnována pozornost vývoji zatopených obcí Bítov, Kníničky a Mušov v období od pravěku až po současnost. Archivní badatelské práce byly zaměřeny i na výzkum a soupis zaniklých a ohrožených vodních biotopů, bezobratlých živočichů, vodních a bažinných rostlin v nádržích a v jejich okolí. Pozornost byla věnována i otázkám ovlivnění jakosti vody v tocích v souvislosti se změnami zdrojů znečištění v čase a vývojem analytických metod. Z pohledu krajinných ekologů byly zkoumány proměny krajiny a jejího využívání v blízkém okolí nádrží.
Dílčí část výzkumu byla věnována problematice povodňového ohrožení obcí, které zmizely pod hladinou vybudovaných vodních nádrží. Cenným a zároveň jedinečným zdrojem informací pro zpracování této části projektu byly hlavně dobové kroniky obcí, historické fotografie zachycující mnohé povodňové události a vyprávění pamětníků.
Všechny tři zájmové oblasti byly ve své historii zaplavovány poměrně často. Obce Mušov a Kníničky byly postiženy povodněmi téměř každoročně, Mušov někdy i několikrát během jednoho roku. Obce se však potýkaly i s opačným problémem, a to se suchem. Nejednou se stalo, že obec postihla v jarním období povodeň a pak ji v létě potrápilo sucho.
V dalších kapitolách je uveden malý exkurz do povodňových i suchých událostí konce 19. a počátku 20. století v obcích Bítov, Kníničky a Mušov tak, jak je zachytili kronikáři té doby a jak na ně vzpomínají pamětníci.
Ukázka popisu sucha v Kníničkách mezi Bítovem v květnu 1930 v kronice obce [3]
Ledová zácpa za Adamovými v březnu 1929 (zdroj: archiv diapozitivů obce Bítov)
Obec Bítov
Původní obec Bítov se svou historií leží dnes na dně Vranovské přehrady v zátoce pod hradem Bítov. Nová obec je vystavěna na území dvora Vranče vysoko nad údolím Želetavky. V původní obci žilo v roce 1930 přibližně 400 obyvatel. K zatopení starého Bítova došlo mezi únorem 1934 a dubnem 1935. Život a historie zatopené obce jsou zachyceny především v Pamětní knize městyse Bítova od roku 1923 [1] a rovněž v textech Správy osvětové besedy v Bítově s názvem Starý Bítov [2]. Texty doprovází série diapozitivů z let 1928–1932.
V kronice obce [1] nacházíme krátkou zmínku o suchu ve spojitosti s požárem: „Dne 10. června r. 1790, za největšího sucha a při úplně vyschlé Želetavce, zachvátil osadu Bítov hrozný požár, jemuž padla za oběť celá osada se školou, kostelem i s věží a farou, částečně byl zničen i dřevěný most přes Želetavku.“ Mnohem častěji je zde uváděn popis povodňových situací, které obec sužovaly zejména v jarních obdobích a kterým se obyvatelé postupně učili čelit: „Chaloupky v „Dolním a Horním konci“ usadily se v uctivé vzdálenosti od Želetavky, která za jarních povodní nemilosrdně vše rvala, a zpevnily břehy pod sebou pevnými hrázemi. Zejména vysoká ochranná zeď zajišťuje proti vodě kostel. Tato všechna opatření byla provedena z toho důvodu, že na vnějším oblouku Želetavky byla činnost rozvodněné Želetavky největší… Želetavka, v době jarních povodní a letních bouřkových přívalů, stala se postrachem. Každý rok byl očekáván s obavou odchod ledů (v bít. nářečí „krehe“).“ Ale naopak: „V době letních veder byla zase téměř bez vody.“ [2]
„V roce 1862 v Masopustě přišla tak velká voda, že po náměstí pluly loďky a koblihy (v bít. nářečí „šeške pluvale“) v níže položených domech.“ [2]
Trhání ledové zácpy – výbuch nálože v březnu 1929 (zdroj: archiv diapozitivů obce Bítov)
„Posledně postihla jarní povodeň Bítov dne 21. 3. 1929, kdy po tuhé zimě přišla náhlá obleva a kry až 115 cm silné nemohly proplout řečištěm mezi Adamovými a cestou na Skalách. Ledové spousty zacpaly v tomto místě řečiště, vzedmuly hladinu vody, takže v okamžiku byla níže položená stavění středu Bítova zaplavena. Rychlá pomoc okolních hasičských sborů ledovou zácpu poněkud uvolnila, ale k úplnému odstranění musela být povolána ze Znojma vojenská asistence, která silnými náložemi led uvolnila. Toto vojenské zakročení si vyžádalo nákladu 1509 Kč, které hradí obec. Na Dyji odešly ledy klidně… Pro místní frekvenci jednotlivých částí obce sloužily lávky přes Želetavku, které každé jaro ledy smetly a zachránil je pouze řetěz, na které byly připoutány. Natahování těchto lávek po odchodu ledů byla vždy místní událost, která se náležitě oslavila.“ [1]
Ale i letní přívalové deště častokrát překvapily a potrápily obyvatele obce: „Želetavka je v čas letních přívalů dešťových velmi prudká a dravá.“ [2]
Naposledy je povodeň zmíněna v roce 1935 [2], tedy v čase, kdy už byla přehrada postupně napouštěna: „Přívaly na jaře v roce 1935 naplnily přehradu, která byla již částečně naplněna po dolní most, úplně a kalné vody zalily trosky starého Bítova a zpustošená údolí Dyje a Želetavky.“
Obec Kníničky
Obec Kníničky byla zatopena vodami Brněnské, dříve Kníničské přehrady v roce 1940. Z obce bylo do nových Kníniček, vzdálených přes kopec cca 1 km, vystěhováno přes 500 obyvatel. Historické povodně, kterými byla obec Kníničky postihována, jsou zachyceny především v kronice obce s názvem Pamětní kniha hasičského sboru v Kyničkách [3] a v několika publikacích Zřídkaveselého, např. [4].
V kronikách [1] a [3] jsou často zmiňovány požáry, mrazy, větry, povodně a sucha, která lidem znepříjemňovala život a připravovala je o úrodu a obživu. Při srovnání se současností lze konstatovat, že požárů ubylo, ale povodně a sucha jsou i po několika generacích stále hrozbou, která není zcela vyřešena.
Z vyprávění kníničského rodáka, pana Josefa Ondry, se dozvídáme, co všechno bylo zaplaveno při téměř každoroční jarní oblevě a jakou radost měly děti z pravidelně se opakujících záplav, jež odřízly vesnici od „vzdělávacího zařízení“. Oba břehy toku Svratky byly totiž spojeny dřevěnou lávkou tak nešťastně, že při větších průtocích voda z řeky obtékala lávku a znemožňovala přejít komunikaci suchou nohou.
Podobně jako v obci Bítov, tak i v Kníničkách bylo nejčastější příčinou povodně náhlé oteplení a rychlé tání sněhu: „Dne 12. ledna 1920 následkem rychlého tání sněhu a ledu vystoupila voda z řečiště do značné výše, takže celá nížina podobala se velkému jezeru. Lidé, bydlíce při řece byli nuceni vystěhovati veškerý dobytek… Voda vnikla nejen do chlévů, ale také do obydlí… Školní dvůr byl rovněž vodou zatopen. Dobou hrůzy obklopeni byli občané v době noční, jelikož mezi vrchy Horkou a Skalkou utvořila se ledová hráz, následkem níž voda v nížině víc a více stoupala. Staří pamětníci vypráví, že byli svědky mnohých zátop, ale takové, jak byla tato ve vesnici, vůbec nepamatují“ [3].
Ledová přehrada na Svratce mezi Bystrcí a Kníničkami, 27. 3. 1929 (zdroj: Archiv města Brna)
Dělníci na staveništi Brněnské přehrady za povodně v létě 1937 (zdroj: archiv MČ Brno‑Kníničky)
V kronice se několikrát objevuje zmínka i o povodních z přívalových srážek, např. v roce 1899, 1924, 1927: „Kolem r. 1899 po velké bouři, která zničila veškerou úrodu, následkem velkého přívalu vody, utvořil se na Dvořiskách otvor, v němž strácel se mocný proud vody“ [3].
Přívalové srážky jsou zmiňovány v létě roku 1927: „Tohoto roku nebylo žádné ovoce. Dne 22. července, kdy byly žně v největším proudu, nastala v počasí silná porucha. Blesk šlehal za bleskem, zanedlouho chrlily mraky ze svých jícnů spoustu vody a krup. Tato ¼hod. katastrofa stačila, aby zničila úrodu. Lidem do příbytků vnikla spousta vody. Nejhůře na tom byli ti, jichž domky umístěny jsou na svahu Kostelec a Chřib. V hostinci, kamž vnikla rovněž spousta vody, schovaní lidé stáli po kotníky v ní… Tohoto roku byla na polích obrovská spousta myší“ [3].
Povodně však přicházely i jako důsledek dlouhotrvajících dešťů: „Následkem stálých dešťů jež trvaly po několik dní, vystoupila dne 15. června (1926) v noci voda z břehu, zanesla bahnem nepokosenou trávu, pobrala sena. Lidé brzy ráno chodili až po pás po lukách ve vodě, a zachraňovali zbytky, jež voda neodnesla“ [3].
Ani rozestavěná Brněnská přehrada nebyla ušetřena povodňových událostí. Povodně zde způsobily třikrát značné materiální škody: „V létě téhož roku (1937) přišla další povodňová vlna, nebezpečnější než ta jarní… Byla zatopena stavební jáma a došlo ke značným škodám na vlastní jímce, stavebním materiálu i již provedených pracích… O rok později se do opětně zaplavené stavební jámy zřítil i nově postavený a ještě nepoužitý věžový jeřáb“ [5].
Další povodeň v listopadu roku 1939 byla už přehradou do značné míry zadržena: „…v roce 1939 mohla přehrada zadržet již povodeň, která přišla nenadále v listopadu. Jezero se naplnilo téměř do výšky 19 metrů. Tato voda však nadělala škody chatařům. Přes 20 chat odnesla voda z lesa do přehrady i s jejich inventářem a než se potopily, poskytovaly zajímavou podívanou turistům z Brna… Tyto vody připravily také definitivní konec starým Kníničkám. Většina budov byla provedena z nepálených cihel a jakmile se stěny promáčely, bořily se pod tlakem vody jako by byly z perníku“ [4].
Jak povodně, tak i sucha vnímali obyvatelé Kníniček jako přirozenou součást svých životů a počítali i s tím, že přijdou o část úrody: „Rok tento (1921) byl velmi suchý a neúrodný. Obilí na kopcích nevydalo žádného užitku, brambory a řepa byly suchem zničeny tak, že na některých polích je lidé vůbec nedobývali… Ovoce následkem velkého sucha spadlo nedozrálé ze stromů, mnoho stromů úplně uschlo“ [3].
V roce 1922 se sucho opakovalo: „Po předešlém neúrodném roce následoval nyní rovněž rok suchý a neúrodný. Ku všemu tomu přidružily se ještě různé nemoci dobytka“ [3].
Obec Mušov
Třetí zatopenou obcí je Mušov, který se rozkládal v údolní nivě pod Pavlovskými vrchy. Jeho polohu dnes snadno odhadneme při pohledu na kostel sv. Leonarda, který se dodnes tyčí nad hladinou střední nádrže soustavy vodního díla Nové Mlýny. Osud obce pravidelně zaplavované především jarními povodněmi byl završen napuštěním nádrže v roce 1980.
Srovnáním tří uvedených obcí se ukazuje, že obec Mušov byla ve své historii zaplavována nejčastěji a to téměř každoročně a i několikrát v jednom roce. Např. v období 1931–1970 byly pouze dva roky bez povodní a to 1943 a 1949 [6]. Pravidelně se vyskytovaly jarní povodně v období únor–duben, ale ani lednové povodně nebyly výjimkou. V některých letech přicházely i letní povodně, a to v červnu až srpnu: „Zjara trvaly týden a pak to kleslo. A když koncem května a začátkem června přišly bouřky, tak voda taky někdy stoupla, ale za tři dni byla pryč. A vylévala se do luk. Jenže JZD ty louky rozoralo, zničily se svodnice, které vodu odváděly, a pak už škodila trochu víc. Ale ani tak do chalup nešla, zasáhla vždycky jen pár domů.“ (pamětník Rudolf Suchánek [7]).
Vzhledem k plochému terénu docházelo při povodních vždy k zaplavení velkého území, včetně samotné obce Mušov se silnicí I. třídy. Záplavy různého rozsahu trvaly průměrně 41 dnů v roce. Po roce 1960 se období povodňových průtoků prodlužovalo a tyto byly soustředěny obvykle v jednu poměrně dlouhotrvající povodeň [6].
Místní lidé se z častých povodňových událostí poučili a budovali různé důmyslné ochranné hrázky, pravidelně těžili písek z říčního dna a na místech, kde se voda držela dlouho, nepěstovali obilí, ale nechali růst lesy a trávu: „Voda tu byla každý rok, ale neškodila, naopak prospívala. Ty louky pak byly úrodné. Už za Němců tady byly nadělaný na loukách svodnice, stavidla a promyšlený kanály do Dyje, takže když přišla velká voda, fungovalo to. Mušovské baráky už byly postavené tak, že i když byl dvůr pod vodou, v místnosti neměl vodu nikdo… Když se staré protipovodňové systémy přestaly udržovat, voda neměla kam odtékat a zůstávala dlouho stát na loukách, které se tak stávaly nevyužitelnými. V létě se navíc šířila hejna komárů, jež znepříjemňovala život lidem v okolí. Teprve tehdy se záplavy staly problémem.“ (pamětník Vlastimil Binder [7]).
Děti vnímaly povodně trochu jinak, protože pro ně představovaly zábavu a dobrodružství: „Děti se těšily, až voda přijde. Do školy se pak jezdilo na loďkách, ryby se chytaly z okna, záplavy byly pro děti spíše zábavou než živelní pohromou“ [7].
Záplavy v Mušově v roce 1933 (zdroj: B. Fourová [7])
Závěr
Z dobových kronik, historických fotografií, vyprávění pamětníků a z dalších archivních zdrojů se dozvídáme, že původní obce v dnes již zatopených údolích bývaly poměrně často zaplavovány povodněmi. Obyvatelé obcí se s vodou učili žít, a tak si stavěli ochranné zídky, domy na zvýšených základech, okna a dveře neumísťovali na stranu přiléhající k vodnímu toku, případně využívali další opatření, aby se voda do domů při menších povodních nedostala. K běžným činnostem patřila i pravidelná a důsledná údržba protipovodňových systémů a těžba písku z vodních toků. S obdobími sucha rovněž počítali a vnímali je jako přirozenou součást života.
Letecký snímek povodní v Mušově ze severozápadního směru (zdroj: fotoarchiv Povodí Moravy, s. p.)
V dětských očích nebyly povodně žádným problémem. Pohled na zaplavený Mušov (zdroj: Archiv města Brna)
Z kronik vyplývá, že tehdejší lidé vnímali povodně spíše jako omezení a logistický problém. Stoupající vodu v korytě sledovali a v případě nebezpečí vyvedli dobytek do bezpečí a cennosti odnesli do vyšších míst. Mnohem větším strašákem pro ně byl požár, při kterém často shořelo několik domů a mnohdy shořela uschovaná úroda, cenné stroje nebo dokonce zvířata. Na úrodu měly také zásadní vliv jarní mrazy, které sežehly kvetoucí stromy a keře, nebo letní sucha, kdy neměla úroda takový výnos.
