Stejně jako mnoha jiným publikujícím autorům se i v mé e-mailové schránce pravidelně objevuje nabídka uveřejnit článek ve všech možných vědeckých časopisech. Většina těchto zpráv skončí ve spamu, ale i ten si pravidelně kontroluji. A přiznávám, že ze zvědavosti sleduji, jaké časopisy dychtí po tom, abych za patřičný obnos (APC – article processing charge) u nich otiskl výsledky své práce. Většinou se jedná o časopisy z Indie a nedělám si iluze, že to nejsou pochybné, či dokonce predátorské plátky. O jejich praktikách, nebezpečí, jež představují, ale také o tom, jak se jim bránit, bylo napsáno i v české literatuře mnoho, namátkou třeba [1–4]. Občas se však objeví i výjimky. V lednu a únoru 2015 jsem našel ve spamu nabídku publikovat článek v rakouském botanickém časopise Wulfenia, což je periodikum indexované v databázi Web of Science. Označil jsem e-maily příznakem „nejedná se o spam“, ale jelikož se tento žurnál nepohybuje v oboru, ve kterém působím, na nabídku jsem nereagoval. Mimochodem, dodnes mám oba uvedené e-maily v doručené poště.

Před pár měsíci jsem zaznamenal ve spamu další e-mail s nabídkou zveřejnění příspěvku v indexovaném časopise. Po otevření odkazu mi však jeho stránky připadaly velmi primitivní, takže jsem chvilku pátral a brzy jsem zjistil, že e-mail neodkazuje na skutečné stránky časopisu, nýbrž na jejich velmi jednoduchou kopii. Zasmál jsem se naivní snaze kriminálních živlů zmást mne a vylákat z „protřelého vědeckého pracovníka“ peníze za vydání článku. Jenže podobných e-mailů v posledních týdnech přibývá a vyznačují se prakticky stejnou „šablonou“ jak e-mailové zprávy, tak vzhledu webové stránky. Jedná se tak evidentně o opakovanou, a tudíž organizovanou kyberkriminalitu. Rozhodl jsem se tedy tématu krádeže digitální identity vědeckého časopisu trochu věnovat a nestačil se divit. Záhy se ukázalo, že i já jsem jeden z „poškozených“. Naštěstí, škoda je v mém případě pouze na sebevědomí „protřelého vědeckého pracovníka“, a nikoli hmotná.

Krádeží digitální identity či únosem časopisu se rozumí aktivita, kdy se webové stránky vydávají za stránky regulérních vědeckých žurnálů nebo je kopírují. Prvními periodiky, u nichž byla zdokumentována krádež digitální identity, byly švýcarský Archives des Sciences a rakouský Wulfenia [5]. Ano, přiznávám, e-maily, které jsem v roce 2015 vyndal ze spamu, nejsou ničím jiným než spamem. I když musím dodat, že falešné stránky Wulfenie nevypadají na první pohled jako podvrh. Butler popisuje [5], že podvodníci dokonce krátkodobě zmátli i experty z Web of Science. Tento typ kriminality se často zaměřuje na časopisy, jež své webové stránky nemají nebo nejsou hostovány na vlastní doméně. Dále pak na žurnály malých vydavatelství a z neanglicky mluvících zemí [6]. Zmapováním činnosti těchto kriminálních živlů v období 2011 až 2015 se zabývali např. Jalalian a Dadkhah [7], v současnosti třeba Abalkina [8].

Kopírování webových stránek či vytváření webových stránek periodik, jež vlastní stránky nemají, není jediná metoda, kterou kyberzločinci využívají. Bohannon [9] popisuje, jak lze poměrně snadno získat doménu regulérního žurnálu, pokud není včas zaplacena. Trapp [10] zase uvádí případy, kdy jsou rozesílány výzvy k publikaci ve fiktivních speciálních číslech skutečných časopisů.

Cílem těchto kriminálních aktivit není nic jiného než podvodem získat peníze od autorů v rámci současného trendu otevřeného přístupu k výsledkům výzkumu (OA – open access). Některé „unesené“ časopisy dokonce evidují více zveřejněných článků než ty stejnojmenné regulérní [11]. Přitom „ztrátu“ pro autory nemusí představovat jen poplatek zaplacený za uveřejnění. V mnoha případech jsou odborné články povinným výstupem z projektů financovaných z veřejných prostředků. Autor, jenž zašle svůj příspěvek k otištění do některého z těchto časopisů, bude těžko vysvětlovat při auditu projektu, že naletěl kyberzločincům a článek buď nevyšel vůbec, nebo v podvodném plátku, který není indexován ve Web of Science či ve Scopusu. Pokud text v takovém žurnálu skutečně vyjde, lze pochybovat, že byl recenzován, a tudíž nesplňuje definici pro výsledek typu J/C (článek v recenzovaném časopise) dle Metodiky 17+ [12]. Je pravděpodobné, že náklady na jeho publikaci nebudou uznány při vyúčtování projektu, a dokonce může být ze strany poskytovatele požadováno vrácení části podpory za nedosažení přislíbených výsledků. Stejně tak se takový článek jen stěží promítne do bibliografie autora a jejího hodnocení, jež mnohá akademická pracoviště provádějí. Nemluvě o tom, že některé instituce zahrnují publikační aktivity do systému hodnocení a odměňování zaměstnanců nebo i do rozdělování grantů.

Dalším neblahým projevem těchto kriminálních jevů je pokřivení publikačního prostředí. Je nepochybné, že recenzní řízení u predátorských i unesených plátků není žádné nebo jen formální. Jalalian a Mahboobi [13] uvádějí případ, kdy redakce časopisu autorovi zaslala připomínky recenzentů k textu a dostala od něj rozčílenou odpověď, co si to dovoluje, vždyť on je autor, který uveřejnil množství článků v prestižních „amerických časopisech“, a nikdy po něm nikdo žádné úpravy nechtěl. Asi nebude překvapení, že velké množství „amerických časopisů“ je vydáváno v Asii a s Amerikou má společné pouze to slovo v názvu.

Digitální svět vytváří nové možnosti, a to nejen pro poctivé občany, ale i pro kriminální živly. Digitální publikování a internet zpřístupnily výsledky výzkumu širokému okruhu čtenářů. Model přístupu k výsledkům výzkumu na bázi předplatného není pro tyto kriminální živly příliš zajímavý. Současný trend zpřístupnění výsledků výzkumu volně každému (open access) a z něho vyplývající model založený na platbě předem za vydání článku (APC) přitahují pozornost kriminálních subjektů pro jednoduchost jeho zneužití. Připomeňme, že open access je reakcí na selhávání tradičního způsobu šíření vědeckých informací pomocí komerčních vydavatelů a systému předplatného [14], z čehož v posledních desetiletích profitovala zejména velká vědecká nakladatelství, ale pro akademickou sféru se informace o výsledcích výzkumu začaly stávat nedostupnými [15].

Současné technologické vybavení umožňuje strojově získávat obsahy webů, seznamy e-mailových adres, rozesílat hromadné e-maily i vytvářet „prefabrikované“ webové stránky. Akademickým pracovníkům pak nezbývá nic jiného než před odesláním svého článku prověřit, jestli vybraný časopis není predátorský a zda se nejedná o falešný web. V literatuře lze nalézt řadu doporučení, na co by si autoři měli dát pozor a jak postupovat při prověřování periodik [16–18]. Nejjednodušší cestou je však spolupráce s odbornými pracovníky knihovny, kteří by v takovém prověřování měli být zběhlí a měli by pomoci autorům při výběru nejvhodnějšího časopisu pro publikaci výsledků jejich výzkumu.