Rozhovor s RNDr. Evou Kočkovou, dlouholetou pracovnicí VÚV TGM v oboru hydrochemie a hodnocení jakosti vod

„Voda“ jako nenahraditelný přírodní zdroj života Vás provázela celou Vaší profesní kariérou, kterou jste započala hned po dokončení studia organické chemie v roce 1954 na brněnské Masarykově universitě (1953 – promovaný chemik – UJEP Brno; 1969 – RNDr. – UK Bratislava). Zaujalo Vás studium vodního prostředí již na vysoké škole nebo Vás upoutalo až v praxi po nástupu do Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, v. v. i., (VÚV TGM) v roce 1954?

Problematika vodního prostředí mne zaujala již na vysoké škole, nepochybně díky absolvování dvou praxí v laboratořích VÚV TGM. Nadchlo mě, co všechno se dá ze vzorku vody zjistit. Práce mne upoutala i svojí rozmanitostí, která zahrnovala jak práci v terénu, tak v laboratoři.

Ve VÚV TGM jste pracovala neuvěřitelných 51 let až do odchodu do důchodu v roce 2005. Za dobu Vaší praxe došlo k velkým technickým pokrokům, které musely přinést změny v přístupu k práci. Které změny vnímáte jako nejvýznamnější v oboru hydrochemie a jaký měly dopad na vlastní hodnocení jakosti vod?

Změny byly velmi patrné v analytice, kde se díky zdokonalené přístrojové technice významně rozšířil rozsah sledovaných ukazatelů, přesnost a citlivost stanovení. Dalším důležitým faktorem pro náš typ práce bylo zvýšení počtu a dostupnost služebních aut, které umožnilo větší četnost odběrů a sledování větších území. Dříve jsem mnoho služebních cest musela absolvovat vlastním „autíčkem“, protože vozový park služebních vozidel nebyl dostačující.

Skokem ve zpracování dat a výzkumných zpráv byl nástup počítačů. Zpočátku mi dávaly dost zabrat, ale s pomocí šikovných kolegů jsem s nimi bojovala statečně a počítač využívám dodnes. Počítačová technika nesmírně zvýšila rychlost a komplexnost zpracování dat, tvorbu grafů, matematické a statistické zpracování výsledků, jejich publikování a presentování. Vrcholem byla doba internetu, která zcela změnila dostupnost informací a možnost jejich šíření.

Brněnská pobočka VÚV TGM se za dobu své 70leté existence věnovala mnoha vodohospodářským problematikám. Od Vašeho nástupu je většina témat týkajících se jakosti vody spjata právě s Vaším jménem. Setkala jste se s řešením mnoha konkrétních problémů, spojených s využíváním vody pro průmysl, zemědělství, jako recipienty komunálního znečištění apod. Zažila jste dobu, kdy byla příroda „vysávána“ pro zvýšení životní úrovně člověka a kdy pojem ochrana přírody nepatřil mezi oblíbené. Které kauzy Vám s odstupem času připadají jako nejkritičtější?

Příkladem, ne zcela promyšleného, vodohospodářského zásahu do přírody a krajiny byla stavba soustavy nádrží Nové Mlýny na jižní Moravě. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, v. v. i., byl u prvotních studií (např. 1964 – „Proměny jakosti akumulované vody. Předpověď jakosti vody v nádrži Nové Mlýny“; 1967 – „Prognóza jakosti vody v nádrži Nové Mlýny“; 1975–1985 „Limnologický výzkum areálu nádrží Nové Mlýny“), jejichž závěry výstavbu úplně nepodporovaly. Politická vůle však byla silná a tři novomlýnské nádrže byly postaveny. O jejich významu a účelnosti stavby se dlouze polemizovalo, i po výstavbě byly zadávány řady studií, na kterých jsme se podíleli (např. 1983 – „Návrh na postupné zlepšení čistoty vody vodního díla Nové Mlýny“; 1988 – „Vývoj jakosti vody ve vtokových profilech a vliv na poměry v horní a střední nádrži vodního díla Nové Mlýny“; 2003 – „Komplexní studie k vodnímu dílu Nové Mlýny“). O Nových Mlýnech dnes existuje nesporně nejvíce materiálů ze všech nádrží v ČR, včetně analytických dat o jakosti vody.

Dalším nepochopitelným případem byl rakouský závod na výrobu kyseliny citronové, který byl v dobách tzv. rakouského „socialismu“ v roce 1962 postaven na příliš malém toku, navíc ústícím do řeky Dyje necelý kilometr od hranice s Československem.

V době totality se stávalo, že se k nám přes hranice dostávalo znečištění, které nebylo kvůli „železné oponě“ možné identifikovat. Známým případem je zmíněné znečištění řeky Pulkavy, ústící do Dyje na krátkém rakouském úseku poblíž Hevlína. Jak se Vám podařilo vypátrat původce silně znečištěných vod v Dyji?

První odběry na českém území poblíž hranic se podařilo uskutečnit v roce 1959, kdy byly naměřeny extrémně vysoké hodnoty organického znečištění (rozpuštěného kyslíku (O₂) = 1,68 mg/l, biochemické spotřeby kyslíku (BSK₅) = 117 mg/l; podle české normy byla voda již při BSK₅ > 15 mg/l zařazena jako „velmi silně znečištěná“). Druhý odběr přímo z Pulkavy byl proveden v roce 1963, kdy bylo dokonce stanoveno BSK₅ = 700 mg/l! Tato čísla svědčila o masivním znečišťovateli na rakouském území. Možnost odběrů vzorků za hranicemi byla díky tehdejšímu státnímu režimu velice komplikovaná, znamenala důkladné prověření před cestou a trvalou kontrolu při pohybu v hraničním území. Nejednou jsme se setkali s nadměrně ostražitými ochránci hranic, kteří na nás po dobu odběru mířili samopaly. Hledání zdroje znečištění vyžadovalo noční a denní až 24hodinové odběry vzorků. Vytrvalým monitoringem se podařilo získat více informací a jako zdroj znečištění označit řeku Pulkavu a rakouský závod na výrobu kyseliny citronové v Pernhofenu. Pod vlivem zjištěného kritického stavu Dyje na českém území vyzvalo české ministerstvo rakouskou stranu, aby byla zřízena mezistátní komise, zodpovědná za hraniční vody s Rakouskem, která funguje dodnes. Po výstavbě dvou vysoce účinných ČOV v letech 1986 a 1990 se situace zlepšila. Odpady z problematické výroby však nebylo možné vyčistit ani nejlepšími dostupnými technologiemi a voda v Dyji měla stále barvu Kofoly. Zlepšení přinesla až redukce výroby cukru, jehož důsledkem byl nedostatek melasy, která byla hlavní výrobní surovinou. Náhrada melasy za kukuřičný škrob v roce 2007 sice neporovnatelně snížila zabarvení vody, významné znečištění je však odpadní vodou přinášeno dodnes (od roku 2016 již přímo do Dyje).

Dlouhá etapa Vaší profesní činnosti je spjata s hodnocením vlivu jaderné energetiky na jakost vod. Na dlouhodobou spolupráci s Jadernou elektrárnou Dukovany navázala spolupráce s Jadernou elektrárnou Temelín a s Uranovými doly v Dolní Rožínce. Ukázaly Vaše výsledky ovlivnění povrchových vod radionuklidy?

Brněnské pracoviště mělo kromě hydrochemických a hydrobiologických laboratoří také radiologickou laboratoř a úzce spolupracovalo se špičkovým pražským radiologickým pracovištěm VÚV TGM. Díky tomu byla v Brně od 60. let řešena problematika ovlivnění povrchových vod odpady z jaderného průmyslu. Do povrchových vod se odpadními vodami z jaderných elektráren dostává zejména tritium a jsou zatíženy vysokým obsahem anorganických solí. České limity byly za doby mého působení převážně dodržovány. Na profilech, ovlivněných těžbou uranu, bylo naopak zjištěno negativní působení probíhající těžby a souvisejících ekologických zátěží z těžby v minulých letech na životní prostředí. Obě české jaderné elektrárny jsou napojeny na systémy přehradních nádrží (Dukovany na vodní nádrže Mohelno a Dalešice; Temelín na vodní nádrže Hněvkovice, Kořensko a Orlík), proto nás zajímal také vliv oteplených odpadních vod na vertikální zonaci teploty a kyslíku v nádržích. Na žádost JE Dukovany byly v roce 2000 řešeny problémy zarůstání chladicích věží, koroze potrubí a dalších provozních systémů, spojených s jakostí vody odebírané z nádrže.

Za Vašeho působení v brněnské pobočce VÚV TGM se pracoviště několikrát stěhovalo. Které působiště poskytovalo nejlepší pracovní zázemí pro provoz laboratoří?

Moje první působiště bylo v budově na Dominikánském náměstí v Brně, kde jsme se o prostory v jednom patře dělili s Vodohospodářským rozvojem a výstavbou. Zde byly zřízeny první vodohospodářské laboratoře – hydrochemické, hydrobiologické i mikrobiologické. Daleko lepší podmínky měly laboratoře v budově na Dřevařské 12, kde jim byly vyčleněny dvě patra. Nepochybně nejlepší zázemí a moderní přístrojové vybavení, umožňující široké spektrum stanovení, mají současné laboratoře v nové budově na Mojmírově náměstí 16, kde jsem častým hostem.

Vaší poslední pracovní aktivitou byla (již externí) spolupráce na projektu „Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy“ v letech 2013–2016. Jak se Vám líbila práce s odlišným zaměřením a jak hodnotíte výsledky projektu, výstavu a knihu?

Práce na projektu byla pro mne výzvou, protože jsem mohla být užitečná svými dlouholetými zkušenostmi v oboru. Součástí projektu byla databáze použitých materiálů, do které jsem významně přispěla a současně si doma uvolnila skříně, naplněné výzkumnými zprávami a podklady. Výstupy projektu se velmi povedly, jak výstava, tak velmi pěkná kniha. Velice mne potěšilo, že materiály, použité při zpracování projektu, byly předány do Moravského zemského archivu, a tím zachovány pro budoucí generace.

Na závěr bych ráda vyslovila přání, aby moje láska k profesi našla pokračovatele.

Děkuji za rozhovor.