Nejstarší listinně doložené využívání vodní energie v Čechách na Únětickém potoce

Kult, Arnošt

Úvod

Tento příspěvek je prvním z chystané řady tematicky obdobných článků – autor by rád čtenáře seznámil s nejstaršími zaznamenanými zprávami o využívání energie vodních toků v Čechách v období raného středověku. V tomto prvním, z chystané řady, se pokusíme ozřejmit jak dochované písemné prameny, tak i další okolnosti mající souvislost s již neexistujícím vodním mlýnem v Úněticích. Ve Výzkumném ústavu vodohospodářském se poměrně dávno (17. 6. 2013) konal historicko-populární seminář¹ s názvem „První písemně doložené využívání vodní energie v Čechách v raném středověku – vodní mlýn v Úněticích“. Od té doby se autor tématu věnoval pouze okrajově, podařilo se mu však během řady let shromáždit další podklady, např. některé zajímavé historické studie, příspěvky a monografie – ve kterých se příslušní autoři věnovali problematice raně středověkých mlýnů (i když mnohdy jen okrajově /jejich pozornost byla spíše zaměřena na částečně související, či dokonce věcně zcela odlišnou problematiku/).

Lokalita Únětice

Únětice jsou známé především díky velmi důležité archeologické události – v letech 1870–1882 zde roztocký lékař Čeněk Rýzner² objevil a prozkoumal pravěké pohřebiště z rané doby bronzové (podle lokality příslušného katastru pak byla pojmenována i tzv. únětická kultura). Vraťme se však do doby historické. První písemnou zmínku o vsi Únětice lze nalézt až v tzv. únětické listině (viz níže v tomto příspěvku podrobně popisovaný dokument). Jméno obce bylo podle A. Profouse možná odvozeno od jistého (listinně však jen nepřímo doloženého) Uňaty³.

Únětická listina

Nejprve byla část textu listiny kanovníka Zbyhněva⁴ publikována Karlem Jaromírem Erbenem⁵. Ten ji datoval k roku 1132⁶. Ze závěrečného textu písemnosti však zcela jednoznačně vyplývá, že jí uváděné věcné skutečnosti se vztahují spíše k „širšímu“ období vlády knížete Soběslava I. Později byl přepis tohoto dokumentu rovněž vydán (již v plném znění) Gustavem Friedrichem⁷. V daném případě není dochována původní (starší) listina, ale tzv. insert⁸ – součást privilegia krále Václava I. z roku 1233⁹. O spolehlivosti tohoto dokumentu nebylo nikdy pochybováno, proto byl zařazen mezi tzv. nesporné listiny¹⁰. Domníváme se, že vlastní textová pasáž vznikla nejspíše až v samém závěru vlády knížete Soběslava I. – těsně před rokem 1140. Pro nás je důležitá především z toho důvodu, že v ní lze nalézt první (historicky zcela nezpochybnitelnou) zmínku o existenci vodního mlýna¹¹ v Čechách. V následujícím odstavci si dovolíme citovat nejprve úvodní část této tzv. únětické listiny:

„Cunctis Christi fidelibus¹² sit cognitum¹³, me Zbyhneum¹⁴, dei gratia sacerdotem^15 16, in meo patrimonio¹⁷, hoc est in villa¹⁸ Vnetych¹⁹, fundasse²⁰ ecclesiam²¹, in qua, divino am(m)onitus²² consilio²³, locavi²⁴ duos canonicos²⁵ ita nominatos: Ras et Bezded, quibus ipsum locum usque ad finem vitae eorum concessi²⁶. [Všem v Krista věřícím nechť je známo (kéž ať to poznají), že jsem já, Zbyhněv, z Boží milosti kněz, ve svém zděděném majetku (po otci), tedy ve vesnici (zvané) Únětice, (již dříve) založil kostel (faru), ve kterém jsem, pobídnut (upomenut) úmyslem (záměrem) Božím, usídlil dva kanovníky (takto) nazývané (se jmény) – Ráž a Bezděd²⁷. Těm jsem to samé místo (ves Únětice) až do konce jejich života postoupil.]“

Originál listiny Václava I. z roku 1233 s inserovaným textem únětické listiny (začíná od bílé značky) (převzato z: monasterium.net – http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-APH/AMK/019-I%7C26/charter)

Kanovník Zbyhněv příslušný (poměrně rozsáhlý) majetek plně daroval – avšak jen za určitých (poněkud „neobvyklých“) podmínek.

„Sed si peccatis²⁸ intervenientibus²⁹ proles³⁰ eorum non fuerit docta, eis praecepi³¹, ut in vita sua ordinarent³², quod iste numerus canonicorum duorum non desit usque ad finem mundi. [Avšak, pokud dojde k rušivému zásahu (vyskytnutí se) hříchů (pochybení) a (na základě toho) jejich potomci (pouze mužští) nebudou učení (vzdělaní /církevně/) – jim (oběma kanovníkům) jsem nařídil, aby během svého života (si vše) zařídili tak, že daný počet (dvou) kanovníků se nesníží – a to provždy – až do (doby) konce světa (Posledního soudu).]“

Kostel (též faru a následně k tomu příslušející pozemkový majetek – i vodní mlýn) mohli Ráž a Bezděd neomezeně využívat. Museli se však postarat o to, aby jejich synové byli „učení“. Současného čtenáře zajisté výše uvedený text překvapí – v té době se totiž kněží běžně ženili – nejznámějším (též i širší čtenářské obci) je vztah (s ohledem na popisovanou dobu nedávno zesnulého) kronikáře Kosmy (děkana pražské kapituly) k jeho družce (ženě) Božetěše³³. V listině je rovněž podáno vysvětlení, že v daném případě jde o Zbyhněvův zděděný majetek (po jeho rodičích).

„(Suberam³⁴) Substantiam³⁵ quoque patris mei ac matris meae, quorum nomina sunt hec³⁶: Bohun, Bozena³⁷, meamque eis subiungavi³⁸. [Také (též – i dokonce) majetek svého otce a své matky – jejich jména byla tato: Bohuň a Božena – a vše (ostatní co mi patří – následně uvedený majetek³⁹) jim postupuji (dávám k plnému užívání).]“

Darované pozemkové vlastnictví bylo vymezeno následovně:

Primum Rouen⁴⁰, sylvam⁴¹ cum campo⁴²; Huatym⁴³ cum campo⁴², et ecce⁴⁴ meta⁴⁵: magna⁴⁶ via⁴⁷, quae vadit⁴⁸ Pragam, atque Calysce⁴⁹; Bridce⁵⁰ rupis, aspiciens⁵¹ aliam rupem⁵² ultra ryvum⁵³, qui Slatyunice⁵⁴ vocatur; [Zaprvé (jim dávám) ‚Roveň‘ – les s pozemkem, ‚Chvatim‘ s (dalším) pozemkem až po hranici – tj. po významnou (důležitou) cestu, která vede (směrem) ku Praze. A též k tomu (jim dávám) ‚Kaliště‘, ‚skálu Brdce‘ (skálu Kozích hřbetů), která ční proti ‚další (jiné) skále‘ (tj. Alšově vyhlídce), nad potokem, který se nazývá ‚Slativnice‘ (Únětický potok⁵⁵).]“

Zde si dovolíme pouze okrajově upozornit na výše uvedený potok nazývaný „Slativnice“. Řada autorů (nejen z 19. století – což je samozřejmé⁵⁶ – ale též mnohdy současných⁵⁷) vychází ze starší Erbenovy (zcela odlišné) transkripce „Statynnice“. My jsme převzali novější (podle našeho názoru správnější) Gustavem Friedrichem publikovaný přepis této listiny. Výše uvedeným majetkem donace nekončí – oběma kanovníkům byly poskytnuty ještě následující pozemky:

„Silva Scepene⁵⁸ cum campo⁴², silva Scala⁵⁹ cum campo⁴²; decem et VIII agri, et IX, quem a fratre emi in patrimonium¹⁷ sub testimonio Wladote et filiorum ejus. [(K tomu též patří) les ‚Štěpeň‘ s (dalším) pozemkem, les ‚Skála‘ (lokalita /vrch, kóta/ Na Skále) s pozemkem. K tomu (též pak) osmnáct polí (tj. pozemků s ornou půdou) spolu s devíti (dalšími), které jsem přikoupil od (svého) bratra k mému zděděnému majetku. (Při této koupi) svědčil Vladota a jeho synové.]“

Nešlo tedy jen o dědictví – Zbyhněv svůj pozemkový majetek získal i koupí. Vedle polí šlo též o louky (na sklonitém terénu katastru obce Únětice tvořily pravděpodobně nemalé procento z celkové plochy).

„Prata⁶⁰ omnia, quia ea redemi⁶¹ quadringentis et quinquadinta denariis. [(K tomu dávám) všechny louky, které jsem vykoupil za 450 denárů.]“

Kromě luk lze v textu zaznamenat rovněž zmínku o pozemku získaném od jistého Milhosta spolu s hospodářským zvířectvem. Místo, kde se nacházel, nejsme již dnes bohužel schopni (zcela jednoznačně) určit.

„Et ad hec unus campus, quem a Mylhost mercatus sum; emissarius⁶³ cum equis⁶⁴, boves⁶⁵, vaccae⁶⁶, scrofae⁶⁷ cum porcis⁶⁸, anseres⁶⁹ cum gallinis⁷⁰, pavones⁷¹ cum pavonissis. [A k tomu všemu jeden pozemek, který jsem koupil od Milhosta; (dále pak) pastevce s koni, býky a dojnicemi – též prasnice a prasata, husy, slepice a pávy se samicemi páva (‚pávicemi‘).]“

Pokusme se vytvořit určitou (byť nepřesnou) prostorovou rekonstrukci. Nemalou práci vykonal Z. Smetánka⁷² – na jeho velmi podrobnou analýzu lze navázat a částečně ji též doplnit. U pisatele listiny můžeme zaznamenat (s ohledem na v daném textu se nacházející posloupnost jednotlivých lokalit) poměrně „odhadnutelnou logiku“. Nejdříve je zmíněn kostel v samotných Úněticích (v souvislosti s oběma kanovníky). Pokud jde o vlastní pozemkový majetek (substantia) – listina postupuje ve svém popisu od severu. Nejen „první“ – též asi i ekonomicky velmi důležitou částí byla podle všeho lokalita Roveň (šlo jednak o les – též o jakýsi „pozemek“⁷³. Jednalo se evidentně o (zemědělsky též asi velmi dobře využitelný) rozsáhlý areál – v současnosti se nalézající směrem na sever od vlastních Únětic (s příznivým nesvažitým terénem /od toho pravděpodobně i výše uvedené staročeské označení/). Následovala Chvatim (asi nejen se zemědělským pozemkem, ale též i s lesem). Zde si dovolíme učinit kratší poznámku. Z. Smetánka se domníval, že tzv. „magna via“ směřovala na Velké Přílepy v trase stávající hlavní silnice (jde však až o pozdější císařskou silnici⁷⁴) – původní trasa vedla do Únětic (dokonce ještě v 18. století /šlo o poměrně sklonitou cestu, která vedla přes Horoměřický potok a ústila z jihu do Únětic – dnes jde o opuštěnou lesní cestu/). Z uvedeného vyplývá, že jak les, tak další pozemky se nacházely jižně od Únětického potoka až k uvedenému Horoměřickému potoku. Zcela logicky je v listině zmiňována sousedící lokalita Kaliště, která se nalézala v údolí téhož potoka (viz především dříve publikovanou přehlednou mapu Smetánky⁷²). Směrem na východ je pak jmenována „skála“ Brdce (dnešní Kozí hřbety). Listina ve výčtu pokračuje stále směrem jižním. Následuje Z. Smetánkou geograficky nevymezený les Štěpeň. Domníváme se, že jej lze lokalizovat přibližně v prostoru údolí Horoměřického potoka (navazoval na tehdejší místní lokalitu Kaliště). Jako poslední (směrem na jih) je ve výčtu uváděn les Skála (nyní kóta Na Skále) s příslušnými dalšími pozemky⁷⁵. Následuje nepojmenovaných 18 a 9 polí – domníváme se, že navazovaly na pozemky existující u již uvedené stávající vyvýšeniny Na Skále. Příslušnou plochu je možné předpokládat v širší oblasti nalézající se na obou stranách (výše zmíněné) trasy nynější silnice vedoucí směrem na Velké Přílepy (pravděpodobně ve směru severovýchodním až ke kostelu svatého Václava). Šlo podle všeho o zemědělsky nejvhodnější lokalitu z celého majetku (proto je v listině uvedeno i označení „agri“ /pole/).

Pokus o rekonstrukci lokalizace majetků obou kanovníků únětického kostela (k roku 1140)

Teprve nyní se dostáváme k nejpodstatnější informaci uvedené v této listině – a to k darování, v té době již existujícího, mlýna na Únětickém potoce.

„Molendinum in supradicto ryvo⁷⁶. [(A také) mlýn na výše uvedeném (Únětickém) potoce (‚Slativnici‘).]“

Kde se výše uvedený mlýn nalézal, je velmi obtížné zjistit. Podle našeho názoru však asi nebyl příliš vzdálen od stávajícího kostela Nanebevzetí Panny Marie⁷⁷ (původní stavba postavená v románském slohu se do dnešních dní nedochovala – v současnosti se zde nachází barokní svatyně obdélníkového tvaru částečně připomínající kříž) – pravděpodobně nedaleko od dnešního silničního přemostění Únětického potoka.

Zde by bylo možné další prezentaci listiny ukončit. S ohledem na velmi přínosnou Smetánkovu monografii⁷⁸ si dovolíme ještě uvést dvě krátké věty ze zde podrobně popisovaného dokumentu. Kromě majetků v Úněticích, které měly sloužit potřebám obou jmenovaných kanovníků, se tato písemnost též zmiňuje o jistém Ostojovi. Citovaný Levý Hradec⁷⁹ byl v té době již pravděpodobně zcela bezvýznamnou vsí. Výstavbu opevnění můžeme časově přiřadit přibližně k polovině 9. století – Bořivojův kostel pak měl pravděpodobně svůj počátek v 80. letech téhož století. Hradba vybudovaná ve formě dřevohlinité konstrukce (s velmi krátkou trvanlivostí – pokud nebyla pravidelně opravována) s čelem zpevněným kameny, zřejmě již (v předmětném období vlády knížete Soběslava I.) byla zcela jistě v rozvalinách.

„In Levo Gradech terra ad aratrum⁸⁰, ubi christianitas incepta est. Et Ostog proanimatus⁸¹ in ea sedens et solvens XII denarios unoquoque anno Wneticensi ecclesiae… [Na Levém Hradci, kde mělo počátky křesťanství (v Čechách), je popluží (orná půda – země /půda/ určená k orání pluhem). Na ní je osazen dušník Ostoj – ten platí každoročně únětickému kostelu vždy 12 denárů…]“

Předpokládaný vzhled a technické parametry vodního mlýna

Význačný český archeolog, autor monografie Legenda o Ostojovi – archeologie obyčejného života (viz rovněž výše), tamtéž uvádí⁸²:

„K únětickému statku náležel i mlýn na potoce Slatyunici (Slatinici). Je to první vodní mlýn v Čechách, který máme na vsi bezpečně doložen a jehož existence právě v Úněticích je dobře pochopitelná.“

Autor se současně zamýšlí nad možnými technickými aspekty předpokládaného raně středověkého vodního mlýna.

„Vodní tok, na němž mlýn stál, má celkem malý spád a proud, a byl tedy málo vhodný pro mlýn s vertikálním kolem na spodní i svrchní vodu. A tak v některém z užších míst, nejspíše přímo ve vsi nebo v její těsné blízkosti, muselo dojít k přehrazení potoka a vytvoření jednoduché zdrže… Mlýny s vertikálním kolem navíc potřebují složité převodové, tzv. palečnicové soukolí, které by převedlo rotační pohyb vertikálně postaveného vodního kola na vodorovný pohyb ležících mlýnských kamenů. V Úněticích proto nejspíše stál typologicky nejstarší typ mechanického mlýna, roztáčeného vodorovně ležícím kolem, pro jehož pohon postačí menší, ale přesně na lopatky kola usměrněný proud vody. To lze snadno zajistit dřevěným korýtkem nebo dřevěnou trubicí, nebo alespoň trubicovou tryskou. U takového mlýna je malé vodní kolo ve spodní části stavby vodorovně upevněno do ložiska a přímo na lopatky přitéká soustředěný úzký proud vody… Není zapotřebí vůbec žádného převodového ústrojí.“

Poněkud jiné okolnosti a souvislosti uvádí J. Klempera⁸³ – též L. Štěpán a kol. zastává poněkud odlišný názor⁸⁴:

„V německém rukopisu ‚Der Hussitenkrieg‘ je znázorněn bezpřevodový vodní mlýn s horizontálním kolem na svislé ose přímo otáčející běhounem. Jde o užití původní řecké antické technologie, vyžadující velký spád, známé ze Skandinávie jako tzv. norské mlýny, která se udržela na některých místech v Evropě až do 20. století.“

Spolu s O. Kotyzou⁸⁵ si dovolíme vyjádřit nejpravděpodobnější hypotézu – a to, že se jednalo spíše o (v dané době v Evropě evidentně nejčastější) typ mlýnského zařízení s vertikálním kolem na spodní vodu⁸⁶. S ohledem na rozsah darovaného majetku (včetně nezbytného počtu zemědělců a služebníků) – rovněž při předpokladu, že mlýn sloužil především k vlastním hospodářským potřebám malého statku, lze dovodit, že šlo jen o nevelkou, zcela jistě dřevěnou, budovu (možná na kamenných základech – též i s poměrně malým vodním kolem).

Raně středověké právní souvislosti

Ponechme stranou chronologicky nejstarší zmínku o prvním mlýnu – listinu českého knížete Boleslava II. – údajně vydanou 15. 1. 993 (v souvislosti se založením Břevnovského kláštera). Na základě poznatků současné diplomatiky je zapotřebí poznamenat, že v daném případě lze celý tento významný dokument jednoznačně označit jako tzv. falzum (velmi sporná je rovněž donace dvou mlýnů „pod samotným Pražským hradem“ /též i s ohledem na archeologicky doložitelnou úroveň české hmotné kultury v 10. století⁸⁷/). Před únětickou listinou nelze v českém diplomatáři nalézt jakoukoliv bezezbytku nespornou zmínku o mlýnu na větším či menším vodním toku.

Pokud jde o povolení ke zřízení a provozu mlýnů, bývá mnohdy používán pojem mlýnský regál. V období raně středověkého státu (v Čechách ještě i ve 12. stol.) v rámci tzv. patrimoniální monarchie⁸⁸ byla ještě úloha panovníka v podstatě neomezená – i pokud šlo o práva k vodním tokům. Je však zapotřebí učinit zásadní poznámku, a to, že se nejen v Čechách, ale i v celé Svaté říši římské (Sacrum Imperium Romanum) panovníkův regál (tento pojem bývá běžně označován jako práva regální či regálie – iura regalia /práva královská/ – v 17. a 18. století též označovaná jako regalia principis) vztahoval pouze na splavné řeky. Počátek uvedeného (v Evropě tehdy téměř všeobecně rozšířeného) institutu je možné nalézt již ve Franské říši – ve starší etapě raně středověkých dějin písemně zaznamenávané panovnické výsady latinský výraz iura regalia ještě nepoužívaly – první výskyt tohoto pojmu lze nalézt až v textu tzv. ronkálské konstituce, vydané v roce 1158⁸⁹.

Únětický potok je samozřejmě nesplavný – jeho hydrologické charakteristiky⁹⁰ jej navíc zařazují mezi tzv. drobné vodní toky. V souvislosti s pojednávanou problematikou je též zapotřebí poznamenat, že příslušné (např. „darované“) území bylo v tehdejší době většinou chápáno zcela celistvým způsobem – zahrnována do něj byla nejen zemědělská půda, ale i veškeré další související „příslušenství“ – též vodní toky (resp. jejich úseky) a vodní mlýny nacházející se v dané lokalitě⁹¹ (listinou jmenované vsi). Podmínkou většinou bylo, že se jednalo o nesplavné vodní toky. V Úněticích šlo o situaci, kdy se mlýn nacházel na drobném vodním toku – proto zde evidentně nebyla „aplikována“ (byť mnohdy jen obecně pojímaná a ne zcela plně panovníkem uplatňovaná) regální práva (v daném případě mlýnský regál).

Pravděpodobné umístění únětického vodního mlýna k roku 1140 (bílá značka)

Možná „historická konkurence“ – mlýn u Olomouce či mlýny v Praze?

Roku 1078 olomoucký údělný kníže Ota I.⁹² s manželkou Eufemií pravděpodobně věnoval (v té době ještě benediktinskému) klášteru Hradiště (Klášternímu Hradisku) jakási dvě „vivaria“ (spíše šlo jen o sádky /„haltýře“/). Níže uvádíme pouze krátký úryvek z této listiny.

„…Data sunt et duo vivaria piscium, nomen unius Wydoma et nomen alterius Tekalech. […Též jsou darována dvě „vivaria“ (pro chov) ryb, jméno prvního je ‚Vydoma‘ a jméno druhého pak ‚Tekalec‘.]“

Bezprostředně po této zajímavé zmínce (jednoznačně zde ještě nešlo o skutečné rybníky) následuje „darování osob“.

„(Data sunt)… duo molentes, duo pistores… [(Jsou též darováni)… dva mlynáři, dva pekaři…]“

Postoje k „hodnověrnosti“ listiny jsou rozdílné – převažuje však spíše názor, že se v daném případě o tzv. falzum nejedná⁹³. Pro nás je pak problematickým momentem to, že nešlo jak o darování místa k postavení mlýnu, tak o svolení k jeho založení – či dokonce o darování již postaveného mlýna⁹⁴. Pokud by i nějaký stavební objekt, v daném poměrně „širokém prostoru“, existoval, není jej dnes bohužel možné (na rozdíl od mlýnu v Úněticích) jakýmkoliv způsobem (byť i značně nepřesně) geograficky lokalizovat.

O případné existenci starších mlýnů v prostoru tehdejší raně středověké Prahy jsme se již zmiňovali (viz výše listinu českého knížete Boleslava II.). Odpověď na celou řadu otázek není zcela jednoznačná – s ohledem na širší technické a historické souvislosti se spíše přikláníme k názoru O. Kotyzy (čtenáře s „hlubším“ zájmem o danou, historicky poměrně specifickou, problematiku si dovolíme odkázat na příslušný příspěvek⁹⁵) – ve zkratce lze pouze podat souhrnnou informaci v tom smyslu, že případnou výstavbu mlýnů v českém prostoru již v 10. století můžeme spíše pokládat za nepravděpodobnou. Nezodpovězenou otázkou tak asi jen zůstává, zda nedošlo k vybudování tohoto (na tehdejší dobu poměrně složitého) technického zařízení v Čechách či na Moravě již ve druhé polovině 11. století. Hodnověrné a spolehlivé, do dnešní doby dochované, písemné prameny však bohužel „mlčí“.

Závěrečné shrnutí

Netroufáme si říci, že mlýn v Úněticích byl zcela jednoznačně prvním objektem sloužícím k využití energetického potenciálu povrchových vod, který byl provozován na území České republiky. Období raného středověku je většinou velmi obtížné (s ohledem na převažující nedostatek dochovaných písemných pramenů) historicky zcela věrohodně interpretovat.

Plán trasy exkurze ze Suchdola do Únětic

Je samozřejmě možný ten předpoklad, že existuje starší (stále ještě „nenalezená“) listina, ze které bychom mohli vyčíst dřívější vybudování jiného mlýnského zařízení (u seriozně postupujícího historika je však zcela nepřípustné spoléhat se na jakékoliv hypotézy či možné předpoklady) – z uvedených důvodů tak můžeme s plnou zodpovědností prohlásit mlýn v Úněticích za první, písemně doložené, technické zařízení sloužící k využití vodní energie, které bylo na našem území – podle všeho až v první polovině 12. století (nejspíše v rozmezí 1125–1140) postaveno.

Müllerova mapa Čech (převzato z: https://mapy.vugtk.cz/muller/)

Poznámky

Semináře se zúčastnila řada pracovníků jak z VÚV TGM, tak z PřFUK a ČHMÚ. Autor by rád poděkoval především vedení ústavu – jak řediteli, Mgr. Marku Riederovi, tak i náměstkovi pro výzkumnou a odbornou činnost, Ing. Petru Bouškovi, Ph.D., kteří se této akce jednak zúčastnili, jednak též poskytli nezbytnou podporu a pomoc při její realizaci. Časový rozvrh byl následující: 13:30–14:30 proběhl vlastní odborný výklad v zasedací místnosti budovy D, přibližně od 14:30 do 15:00 došlo k přesunu autobusem č. 107 do konečné stanice (Suchdol), v intervalu 15:00–16:00 se konala vlastní exkurze s odborným výkladem (in situ), přibližně po 16:00 pak následovala neformální společenská akce v Únětickém pivovaru.
Nedaleko od dnešních Únětic došlo k význačnému nálezu čtyř kostrových pohřebišť, objevených při archeologických výzkumech, které v roce 1880 zahájil roztocký lékař MUDr. Čeněk Rýzner u polní cesty vedoucí okolo Holého vrchu do Roztok za pomoci únětických občanů. V 70 hrobech byly nalezeny kostry skrčenců obličejem k východu – u každé též hliněná nádoba. Nebožtíci byli pohřbíváni jak v prostých hrobových jamách, tak v dřevěných rakvích, kamenných hrobkách i pod mohylami. Tento (ve své době nesmírně významný) objev vedl následně k pojmovému vyčlenění zvláštní skupiny archeologických pramenů, pro něž se v odborné literatuře postupně ujal název únětická kultura.
Profous, A., 1957, s. 447, uvádí: „Únětice (lid. v Ouněticích, ounětickej), ves 9 km sev. od Smíchova: 1125–40 in villa Vnetych, …Wneticensi ecclesiae, …in villa Vnetich, CB. I, 1233 (Wenc. rex confirmat litteras super) villa Vnetich, …Vnethych, RB. I, 377; 1405 decan. Rypen.: Vnyeticz, RDP. 47. Srov. pol. a ukr. Uniecice (Unjatyčy), sloven. Uňatín, – Únětice = ves lidí Uňatových, srov. z r. 1031 Vneta, (hortulanus secus Olom.), Vnata, (filius Bolehnae in v. Pamyetici)“. Obec Únětice leží v nadmořské výšce 240–260 m severozápadně od Prahy v tzv. Pražské kotlině v údolí Únětického potoka a její katastr sousedí jednak přímo s katastrálním územím Prahy, jednak s chráněným územím Tichého údolí. V určité části období 1125–1140 náležely kanovníkovi Zbyhněvovi – později pak patřily se vším příslušenstvím pražské kapitule. V roce 1421 se Únětic zmocnili husitští Pražané – ve vlastnictví Prahy byly až do roku 1547, kdy byl tento majetek pro vzpouru proti Ferdinandovi I. pražským měšťanům zkonfiskován. Poté patřily opět církvi – a to Kapitule u svatého Víta.
Smetánka, Z., 2010, s. 6, uvádí, že jistý kanovník Zbyhněv zdědil, nejspíše společně se svým neznámým bratrem – někdy na počátku 12. století, po svém otci (ještě podle všeho nešlo o „typickou“ šlechtu v pozdějším pojetí 13. a 14. století) Bohuňovi a matce Boženě, dodnes poblíž Prahy existující, ves Únětice. Vykoupil od svého bratra devět polí – též připojil ke svému podílu louky (zaplatil poměrně značnou sumu 440 denárů). K tomu dokoupil i od jakéhosi Mylhosta další pozemek. Jiné další informace o tomto kanovníkovi bohužel nemáme.
Erben, K. J., 1855, s. 98–99.
Kdy byla listina přesně sepsána, známo není. Karel Jaromír Erben ji přiřadil k datu 1132 (dodnes nebylo zjištěno, jaké podklady, prameny a důvody jej k tomu vedly /Erben, K. J., 1855, s. 98–99/). Novější editor Gustav Friedrich položil vznik této písemnosti do širšího rozmezí 1125–1140 (Friedrich, G., 1904, s. 129). Text se dochoval jen jako „vložka“ (insert) v mladší listině z roku 1233, v níž král Václav I. potvrdil, že ves Únětice daroval kostelu pražskému již dříve jeho otec Přemysl (Otakar) I. (viz např. Smetánku, Z., 2010, s. 6).
Friedrich, G., 1904, s. 129–131.
Friedrich, G., 1942, s. 58 (poznámka pod čarou č. 1).
Plné znění listiny – Friedrich, G., 1942, s. 57–59 (bez insertu). Původní středověký (ofotografovaný) dokument je dostupný na: http://www.monasterium.net.
Viz též Petráček, T., 2012, s. 212.
Klempera, J., 2000, s. 10–11, uvádí, že mlýny s českým (středoevropským) složením byly známy již ve 12. století a dva vodní mlýny na našem území jsou zmiňovány dokonce už k roku 993, kdy je kníže Boleslav II. daroval nově zakládanému klášteru v Břevnově (na základě poznatků současné diplomatiky je však zapotřebí poznamenat, že v daném případě lze celý tento významný dokument jednoznačně označit jako tzv. falzum /velmi sporný je i s ohledem na archeologicky doložitelnou úroveň české hmotné kultury v 10. století/). J. Klempera došel (shodně s řadou dalších autorů) k názoru, že nejstarším, věrohodně doloženým, vodním mlýnem je právě výše jmenovaný v Úněticích, mající souvislost se založením zdejšího kostela, kanovníkem Zbyhněvem (1125–1140). Je však zapotřebí dodat, že přibližně ke stejnému historickému období lze zařadit i zmínku o mlýně při Sázavském klášteře (viz též Štěpán, L. a Křivanová, M., 2000, s. 13).
Podle Kábrta, J., et al., 1996, s. 184, je výraz „fidēlis“ možné překládat následujícími českými ekvivalenty: věrný, spolehlivý, oddaný, poctivý, upřímný. S ohledem na středověkou latinu však šlo spíše o člověka věřícího či pravověrného. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, I. díl, s. 554, doplňuje ještě ekvivalent svědomitý (k někomu) – též ve vazbě k officiis (dat.) (věrný svým povinnostem). Hledíková, Z., 2008, navíc uvádí: „excludere ab unitate fidelium“ (vyloučit z jednoty věřících) a „in instructionem fidelium“ (pro poučení věřících).
U Kábrta, J., et al., 1996, s. 83, lze nalézt následující české ekvivalenty: poznávat, seznávat, shledat, dovídat se, slyšet, pátrat, zkoumat, vyšetřovat. Ve středověku znamenalo toto sloveso především: poznávat, shledat, dozvědět se. Internetový slovník (http://www.david-zbiral.cz/uzivsl-lat-2.txt) však též uvádí: „cognosco de aliqua re – rozhodnout o něčem“.
Erben, K. J., 1855, s. 98, odlišně: „Zbygneum“ (převzali jsme transkripci Friedrichovu).
Podle Kábrta, J., et al., 1996, s. 376, jde o kněze. Obdobně viz Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 426, či Smolová, V., 2011.
Jde o vazbu akuzativu s infinitivem: „…me Zbyhneum, dei gratia sacerdotem (esse)“. Infinitiv od slovesa být je vynechán (což je – jak ve středověké, tak klasické latině „téměř“ pravidlem).
Ve středověku často se vyskytující pojem. Patrimonium značilo: zděděný otcovský majetek (podle římského práva), dědictví, jmění – též i svobodné pozemkové vlastnictví. Později šlo (právně) o velkostatek pána (též se soudní pravomocí). Prvotní státní útvar Přemyslovců či Mojmírovců bývá pak též nazýván jako knížecí rodové patrimonium (v souvislosti s právními dějinami českých zemí se často užívá pojem patrimoniální období či patrimoniální stát /viz např. Bílý, J. L., 2003/).
Již ve starověku šlo o stavení římského velkostatkáře na venkově. Kábrt, J., et al., 1996, s. 283, uvádí: „vīlla, ae, f. – statek, dvůr, dvorec, vila, letohrádek, vesnice, osada, město venkovské“. Podle Pražáka, Novotného a Sedláčka (1955, II. díl, s. 659) šlo o stavení stojící mimo městské hradby, statek, dvůr, dvorec. Ve středověké latině tento výraz (hojně se vyskytující v raně středověkých listinách) označoval jen vesnici – v ojedinělých případech i samostatnou usedlost, statek či dvůr.
V současnosti používaná „klasická“ latinská transkripce by byla asi: „Unetic“, podle českých „Únětic“. Erben, K. J., 1855, s. 795, uvádí: „Únětice, Vnetych, Vnetich, Vnethych, villa in Boh., ubi ecclesia S. Mariae a Zbygneo sacerdote fundata (c. 1132) 98, 99; ad capitulum Prag. pertinens (1233) 377“.
Synkopovaný tvar infinitivu perfekta aktiva (vazba akuzativu s infinitivem). Kábrt, J., et al., 1996, s. 193: „fundō, āre, āvī, ātum – klást základ, zakládat: urbem fundare – zakládat město; aedes fundare – založit obydlí; upevňovat, utvrzovat: legibus urbem fundare – zákony město upevňovat: quod sit fundatum perpetuo aevo – co je ustanoveno na věky věků“.
Výraz ecclesia lze překládat různě. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, I. díl, s. 213, uvádějí následující ekvivalenty: shromáždění, sněm, křesťanská obec, církev, chrám. Ve středověké latině znamenal tento výraz především kostel nebo farnost – též i někdy klášter či diecézi.
Erben, K. J., 1855, s. 98, odlišně: „ammonitus“ (převzali jsme Friedrichovu transkripci /Erben písaře, který v roce 1233 „chyboval“, „opravil“ – v originálu, který je dostupný na www.monasterium.net, je možné u osmého řádku zjistit, že je zde „amonitus“/). Internetový slovník Liber exquisiti xenii uvádí: „admonitio = ammonitio…“. Kábrt, J., et al., 1996, s. 17: „admoneō, ēre, uī, itum – připomínat, upomínat, pobízet; uvádět na paměť, varovat“. Hledíková, Z., 2008: „ostendendo admonebimus – tím, že ukážeme …napomeneme“, „ammonitionem tenere – zachovávat napomenutí, chovat se podle napomenutí“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 105, uvádí celou řadu možností překladu: radění se, rada, porada, poradní sbor, dobrá rada, rozvaha, důmysl, obmysl, lest, mínění, návrh, úmysl. Hledíková, Z., 2008: „accedente iuris peritorum consilio – na radu znalců práva“, „de communi consilio et consensu – na společnou radu a se souhlasem“. Smolová, V., 2011: „consilium, ii n. – rada, úmysl, shromáždění“, „inire consilium – pojmout úmysl, zamýšlet“, „maturo consilio praehabito – po předchozí zralé úvaze, radě“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 266: „locō, āre, āvī, ātum umístit, usazovat, usídlit; fundum locare – pozemek pronajmout“. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 43, doplňuje další možnosti překladu: umístit, dát místo, vykázat místo, na určité místo klást, stavět, usazovat, usídlit, klást, (tábor) rozložit, polem se položit. Hledíková, Z., 2008, např. též (v kontextu středov. latiny): „loco, are – pronajmout“, „omnes fructus et proventus ecclesie… locavit – všechny výnosy a výtěžky… pronajal“. Smolová, V., 2011: „loco, are, avi, atum – umístit, zakládat, pronajmout, zadávat“, „loco, are socium – najmout tovaryše“.
Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, I. díl, s. 179: „canonicus, a, um [κανονικός] – pravidelný, řádný; ‡kanonický, subst. kanovník (pův. duchovní, který byl zapsán v kanonu, tj. v matrice kostela, op. capellanus)“. Smolová, V., 2011: „canonicus, i m. – kanovník, kanonický, podle církevního práva“. Ve středověku šlo o duchovního, který příslušel ke katedrální kapitule nebo ke kapitulnímu chrámu. V 9. stol. Karel Veliký nařídil všem klerikům společný život – ten ovšem netrval dlouho, protože si klerikové oddělovali svůj podíl ze společného majetku nebo alespoň příjmy, které z něho zřetelně vyplývaly – začali tak žít na svůj účet. Tak vzniklo rozlišování mezi kanovníky řeholními a kanovníky světskými (první vedli společný život, druzí nikoliv). Novotný, V., 1928, s. 347, pak poněkud odlišnou skutečnost v Úněticích komentuje následovně: „Onen kněz Zbyhněv, jenž v době vlády Soběslava I. zakládá nový farní kostel v Úněticích, ač sám o sobě praví, že jest kněz a canonicus, a ač také ony dva kněze, jež ke kostelu jmenuje, nazývá duos canonicos, neváhá celé toto založení dávat do vlastnictví knížeti Soběslavovi, tak aby on byl jejích představeným a kněží aby nebyli již jeho, Zbyhněvovými, nýbrž Soběslavovými, nedbaje toho, že se to dobře nesrovnává s předpisy církevními, poněvadž canonicus znamená – v přímé protivě k pojmu clericus vagus – kněze podle kanónů církevních dosazeného a žijícího. Tedy sám kněz, který si jistě na tom zakládal, že jest ‚canonicus‘ – řádně kanonicky dosazen, netoliko nemá rozpaky mluviti o svém kostele a nazývati kněží k němu kanonicky dosazené prostě svými, nýbrž dává je dokonce do cizího vlastnictví a jmenuje laika jejich představeným.“
Ve středověké latině značí především: připustit držbu, užívání, postoupit, odkázat, dát privilegium.
Smetánka, Z., 2010, s. 7: „U kostela osadil dva kanovníky, jejichž jména se nám šťastnou shodou okolností rovněž zachovala. Byli to Ráž a Bezděd a k jejich výživě a vydržování zorganizoval Zbyhněv vlastně malý hospodářský systém…“
Kábrt, J., et al., 1996, s. 318: „peccātum, ī, n. – provinění, vina, chyba; hřích“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 243: „interveniō, īre, vēnī, ventum s dat. přijít, vstoupit mezi něco, vyskytnout se mezi něčím; vmísit se, rušivě zasahovat, zakročit“.
Podle Kábrta, J., et al., 1996, s. 345, jde o: dorost, mládež, potomstvo, děti, potomky. Smolová, V., 2011: „proles, is f. – potomek, potomstvo, dítě, pokolení“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 334: „praecipiō, ere, cēpī, ceptum – napřed brát, napřed získat; napřed pojímat, dříve pociťovat; nařizovat, rozkazovat, napomínat, poučovat“. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 285: „praecipiō, ere, cēpī, ceptum… 2) metaf. a) nařizovat, rozkazovat, přikazovat, předpisovat; raditi, povzbuzovat, napomínat, varovat b) poučovat, učit, dávat naučení“. Hledíková, Z., 2008: „precipere, quatenus – nařizovat, aby“, „sentencialiter precipere – přikázat formou rozsudku“. Internetový slovník Vademecum in opus Saxonis et alia opera Danica compendium ex indice verborum: „…precipere – vide praecipere“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 309: „ordinō, āre, āvī, ātum řadit, pořádat, určovat…“. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 175: „…b) pořádat, zařizovat, určovat… 2) světit (na kněze) ordinovat“. Ve středověké latině především pak ordinō = uspořádat, zařídit, stanovit.
Viz též Smetánku, Z., 2010, s. 7–8. Novotný, V., 1913, s. 705, podrobně osvětluje situaci existující stále i v 11. století a první polovině 12. století: „Že požadavek celibátu, v církvi odedávna hlásaný a jinde již pozvolna se ujímající, v Čechách byl věcí téměř neznámou, to bychom snad vytýkali nejméně. Tak tomu zůstalo v Čechách na dlouhou dobu ještě, a v této době kněžské manželství platilo za něco, co se rozumělo samo sebou. Kosmas sám, kanovník a potom děkan pražský, bez rozpaků mluví o svém synu a zaznamenává do své kroniky úmrtní datum své choti Božetěchy. Kněz Zbyhněv, ač při svém novém kostele únětickém chce mít kněží kanonicky dosazené a žijící, uvažuje přece také o možnosti, že by nezůstavili schopného potomstva. Ano manželství kněží jest něco tak samozřejmého, že choti knězově dává se název ‚presbitera‘…“.
Zcela odlišná transkripce u Erbena, K., J., 1855, s. 98 – jde o „přepis“. Daná sentence by byla takto velmi obtížně přeložitelná – viz Kábrt, J., et al., 1996, s. 415: „subsum, -esse – být dole, ležet vespod, pod něčím; být nablízku“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 415: „substantia, ae, f. – podstata, obsah, jsoucnost; ^*majetek, materiál; pojem, látka“.
Erben, K. J., 1855, s. 98 – u klas. latiny je samozřejmě možné jen: „haec“.
Bohuň a Božena (Smetánka, Z., 2010, s. 7).
Erben, K. J., 1855, s. 98, uvádí odlišnou transkripci „subiugavi“. Uvedenému výrazu podle Pražáka J. M., Novotného, F. a Sedláčka, J., 1955, II. díl, s. 503, by odpovídalo: „poslat pod jho, uvést pod jho, podrobit“. Internetový (podrobný) slovník Glossa [a latin dictionary] uvádí: „subiugo, avi i. q. in servitutem redigo“. Podle Friedrichovy transkripce však šlo spíše o „subiungavi“. Kábrt, J., et al., 1996, s. 414: „subiungō, ere, iūnxī, iūnctum – zapřáhnout; připojovat; podrobovat, podmaňovat: gentem subiungere národ si podmanit“. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 503: „…1) zapřáhnout, 2) připojovat, spojovat, družit, 3) podrobovat, podmaňovat“.
Petráček, T., 2012, s. 212: „K udržování kanovnických míst byl určen majetek (substanciam), který Zbyhněv zdědil po svých rodičích. Ve výčtu jsou na prvním místě uvedeny čtyři názvem uvedené lesy, u každého je zapsáno i pole (sylvam cum campo). Text pokračuje darem osmnácti polí (agri) – devět dalších koupil od svého bratra. Darovány jsou i všechny louky (prata omnia), které vykoupil za 450 denárů, a k nim přikoupil jedno pole.“
Erben, K. J., 1855, s. 779: „Roveň, Rouen, silva cum campo ecclesiae Vnetich (c. 1132) 98.“
Erben, K. J., 1855, s. 98, odlišně: „silvam“.
Jednoznačný překlad si netroufáme uvést. Proto jsme použili jen „širší“ ekvivalent „pozemek“. Podle Kábrta, J., et al., 1996, s. 60, by bylo možné použít: pole, rovina; plocha, planina, prostranství. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, I. díl, s. 177, doplňuje též úhor. Smetánka, Z., 2010, s. 73, zastává názor, že šlo o tzv. příloh. O pojem pole (ager) samozřejmě nešlo (nebyl by v listině samostatně specifikován /viz např. formulaci: „…decem et VIII agri, et IX, quem a fratre emi…“/). Hledíková, Z., 2008, uvádí: „campus – pole, rovina, pláň“. Šlo tedy podle všeho o „pozemek“, který nebyl na příliš sklonitém (spíše „rovném“) terénu. Tomu by i napovídalo označení lokality „Roveň“, kterou by bylo možné v současné době lokalizovat cca 1 km ve směru na sever od centra dnešních Únětic. (viz velmi přehlednou mapku uvedenou v publikaci Smetánky, Z., 2010, s. 99). Obdobný názor jako Z. Smetánka má rovněž Beranová, M. a Kubačák, A., 2010, s. 70 (viz též poznámku č. 80). K uvedenému rovněž: Smetánka, Z., 2010, s. 304–305 (viz, v této monografii obsaženou, dodatečnou poznámku č. 6). Poněkud odlišný názor vyjádřil již mnohem dříve Graus, F., 1953, s. 118.
Erben, K. J., 1855, s. 738: „Chvatim, Huatym, silva cum campo ecclesiae Vneticensis (c. 1132) 98.“. Smetánka, Z., 2010, s. 20: „Les byl již tehdy zřetelně vydělen z krajiny, neboť únětická listina, o niž opíráme své úvahy, jasně hovoří o jednotlivých lesních plochách, jež dokonce mají svá vlastní jména jako les Roveň, Štěpeň, Skála a podle textu listiny i les poněkud podivného jména zvaný Huatym, vykládaný jako Chvatim, související podle sémantické analýzy s lovem. V pozdější listině z roku 1221 se nedaleko uvádí i les Hluboká (Luboka)…“.
Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, I. díl, s. 452: „ecce, interj. ukazovacího významu hle, hleď, hleďte, ejhle a) uvádí děj právě se rozvíjející… b) při výčtu uvádí nový předmět… c) je výrazem překvapení. Velmi časté je spojení ecce autem…“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 279: „mēta, ae, f. cíl, meta, kuželovitý sloup na obou koncích nízké zídky táhnoucí se středem cirku: meta evitata šťastně objetý cíl; hranice, konec“. Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 87: „mēta, ae, f. 1) kuželovitý předmět, kužel, zejm. cíl v cirku… 2) meton. hranice, meze, konec, cíl: his ego nec metas rerum nec tempora pono – těm nekladu já ni hranice říše ni doby (tj. trvání); longarum haec m. viarum cíl cest; ad metas aevi pervenire; mortis metae = τέλος θανάτοιο – konec života; m. utraque sm. východ a západ“. Ve středověku především: hranice, mez, cíl.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 271: „magnus, a, um – velký, veliký – v superl.: největší, převeliký, velmi veliký; rozsáhlý, silný, prudký: magnum iter – dlouhý pochod; magna pecunia – mnoho peněz; magna vox – silný hlas; o váze – těžký: maior compes – těžší pouto; pořádný, vydatný: cena magna – vydatný oběd; mocný, důležitý, významný, vznešený…“.
Podrobně viz Smetánku, Z., 2010, s. 99. Podle jeho názoru šlo o trasu vedoucí ve stejném směru jako stávající silnice spojující Suchdol se Statenicemi. Spíše se domníváme, že šlo naopak o cestu vedoucí do Únětic a následně pak Turska. Jireček, H., 1863, s. 18, uvádí: „Tursko bylo protknuto hlavní drahou od Prahy na sever (magna via, quae vadit ad Pragam 1132 /v klas. lat.: vadit Pragam – pozn. aut./), jež asi u Únětic překračovala potok Stativnici (Slativnici – pozn. aut. /Jireček nemohl mít v té době bohužel k dispozici Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae/).“ Uvedenou skutečnost velmi dobře dokládá i Müllerova mapa Čech (1720). Z ní je jednoznačně patrné, že cesta mířila z Podbaby směrem na Únětice (těsně vpravo se nalézal tehdejší Suchdol). Dnešní hlavní komunikace vznikla až později jako důležitá císařská silnice („…von Theresienstadt“).
Kábrt, J., et al., 1996, s. 461: „vādō, ere, vāsī, vāsum kráčet, ubírat se, jít; hnát se, kvapit“. Smolová, V., 2011: „vado, ere, vasi, kráčet, ubírat se, jít“.
Erben, K. J., 1855, s. 740: „Kaliště (Kališče, palus), Calysce, meta de Huatym (c. 1132) 98.“. Jde zjevně o zamokřené území nacházející se v údolí stávajícího Horoměřického potoka pod Kozími hřbety. Podrobněji viz Smetánku, Z., 2010, s. 99.
Erben, K. J., 1855, s. 715: „Brdce, Bridce, rupis juxta rivum Statynnice (správně Slatyunice /Slativnice/), meta silvae Huatym (c. 1132) 98.“ Jde o skalní ostrožnu Kozích hřbetů vystupující jak nad údolím stávajícího Únětického potoka, tak i nad údolím současného Horoměřického potoka. Podrobněji viz též Smetánku, Z., 2010, s. 99.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 43: „aspiciō, ere, spexī, spectum (vl. ad a speciō) hledět na někoho (s ak.), spatřovat, dívat se…“.
Touto „jinou“ skálou je současná tzv. Alšova vyhlídka, která se nachází nad levým břehem Únětického potoka.
Erben, K. J., 1855, s. 98, odlišně: „rivum“.
Smetánka, Z., 2010, s. 16: „…Únětický potok nazývaný ve 12. století Slatyunice (Slativnice).“ Erben, K. J., 1855, s. 786, však uvádí: „Stativnice, Statynnice, rivus juxta rupem Bridce (c. 1132) 98.“. Ve Friedrichově sbírce Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. (1904, s. 130): „Slatyunice“. Název Slativnice (Slatinice) zjevně souvisel se „slatinami“ (mokřinami, bažinatými loukami) nacházejícími se tehdy v údolí Únětického potoka – avšak spíše až pod Úněticemi – před ústím do Vltavy (v katastru obce Roztoky).
Vlček, V., ed. et al., 1984, s. 74: „Únětický potok č. h. p. 1-12-02-010 (III.), pramení 0,5 km jv. od Kněževsi ve výšce 348 m n. m., ústí zleva do Vltavy v Roztokách v 174 m n. m., plocha povodí 47,6 km², délka toku 13,4 km, průměrný průtok u ústí 0,10 m³. s^-1.“
Např. Jireček, H., 1863, s. 18.
Např. Klempera, J., 2001 (o celé řadě internetových stránek se zde zmiňovat nebudeme).
Erben, K. J., 1855, s. 722: „Čepeň (Štěpeň?), Scepene, silva ecclesiae Vnetich (c. 1132) 98.“
Erben, K. J., 1855, s. 783: „Skála, Scala, silva ecclesiae Vnetich (c. 1132) 98.“. V současnosti jde o lokalitu Na Skále (kóta 324,5 m n. m.). Podrobně viz Smetánka, Z., 2010, s. 99.
Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 307: „prātum, ī, n. – louka, lučina, luh; meton. (luční) tráva, seno, rostliny, květiny“. Ve středověké latině šlo především o louku.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 359: „redimō, ere, ēmī, emptum – zpět koupit, vykoupit; najmout“. Hledíková, Z., 2008: „ab hostibus redimere – vykoupit se zajetí“. Smolová, V., 2011: „…vykoupit, koupit zpět“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 278: „mercor, ārī, ātus sum – kupovat“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 159: „ēmittō, ere, mīsī, missum – vysílat, vypouštět“. Ve středověké latině značil výraz emissarius toho, kdo „vyhání dobytek na pastvu“ – tedy pastevce.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 162: „equus, ī, m. – kůň, hřebec“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 56: „bōs, bovis, m. a f. – býk, vůl; kráva; hovězí dobytče; v pl. skot, dobytek“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 460: „vacca, ae, f. – kráva“.
Pražák, J. M., Novotný, F. a Sedláček, J., 1955, II. díl, s. 443: „scrōfa, ae, f. – svině, prasnice“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 331: „porcus, ī, m. – vepř, prase“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 33: „anser, eris, m. – husa“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 195: „gallīna, ae, f. – slepice“.
Kábrt, J., et al., 1996, s. 318: „pavō, ōnis, m.– páv“.
Smetánka, Z., 2010, s. 99.
Viz poznámku č. 42.
Viz poznámku č. 47.
Viz poznámku č. 59.
Erben, K. J., 1855, s. 98, má odlišnou transkripci: „rivo“.
Podlaha, A., 1911, s. 84–96.
Smetánka, Z., 2010.
Lutovský, M., 2009, s. 45–46: „Hradiště označované jako Levý Hradec leží dnes jen několik kilometrů za severní hranicí Prahy. Zaujalo ploché temeno rozsáhlé ostrožny nad levým břehem Vltavy. Na severní straně je hradní ostroh chráněn prudkými skalnatými srázy k řece, jejíž hladinu převyšuje o více než 60 metrů. Východní a jihovýchodní svahy klesají do esovitě se vinoucí rokle Žalovského potoka. Ostrožna je přeťata roklí (dnes nazývanou Ve Vikouši, původní pravopis ‚Ve Vykouši‘ lépe odpovídal onomu bočnímu ‚vykousnutí‘, které rokle evokuje) svažující se k severozápadu do vltavského údolí; svým opačným jihovýchodním koncem rokle dosahuje až ke svahům klesajícím k Žalovskému potoku. Rokle, prohloubená umělým příkopem, rozdělovala ostroh na dvě v podstatě samostatné části. Šíje, která je dnes spojuje a po níž vede jediná schůdná přístupová cesta na vnitřní hradiště, je umělým útvarem nasypaným ve středověku nebo novověku. Přírodou vymodelovaný útvar dal základ pozoruhodnému půdorysu dvojdílného hradiště o celkové rozloze 6,4 hektaru… Většina dodnes viditelných i archeologickým výzkumem zachycených pozůstatků opevnění přísluší ranému středověku, hradbám vystavěným v 9. a 10. století.
Petráček, T., 2012, s. 212: „Na Levém Hradci vlastnil půdu na jedno popluží (terra ad aratrum), na níž seděl jmenovitě uvedený dušník (proanimatus), který platil každoročně 12 denárů kostelu. Přesně jsou určeny i jeho pozemky, které byly vzhledem k použitým termínům (campus, ager) a k jejich počtu několikrát užity v odborné literatuře jako doklad pro existenci trojpolního systému v českých zemích. Tyto hypotézy byly korigovány Zdeňkem Smetánkou, který pečlivou analýzou místní situace dokázal, že se jednalo o tehdy obvyklý přílohový typ zemědělské činnosti.“
Žemlička, J., 1997, s. 205: „Už jako závislí lidé vstupovali do vztahu k církvi tzv. dušníci (animatores, proanimatores), kteří byli darováni za blaho fundátorovy duše. Společně se zvoníky a hlídači kostela (campanarii ecclesiae, custodes ecclesiae), uváděnými taktéž převážně s půdou, netvořili svébytnou právní skupinu. Jejich názvy spíše naznačují, jak se ocitli v novém postavení a jaké jim připadly povinnosti. Geneze dušníků a kostelních ‚služebníků‘ se vyvíjela složitě. Vedle otroků-nevolníků pronikaly do jejich řad i části zbídačovaného ‚svobodného rolnictva‘.“
Smetánka, Z., 2010, s. 95–96.
Viz poznámku č. 11.
Štěpán, L. a kol., 2008, s. 13.
Kotyza, O., 2014, s. 465–467.
Kotyza, O., 2014, s. 465: „Jisté kouzlo nepostrádaly úvahy polské badatelky M. Dembińské o možném včasném zavádění mlýnů s horizontálním kolem nejen v Polsku, ale i v českých zemích, neboť technologické řešení tohoto turbínového stroje je mnohem jednodušší než u hydraulického mlýna. O správnosti tohoto řešení pochybuje J. Klápště, neboť k podpoření hypotézy Dembińské chybí jakýkoliv doklad, i když jinak její ‚kniha dodnes zůstává cenným úvodem do problematiky středověkých mlýnů‘.“
Kotyza, O., 2014, s. 465–467.
Viz např. Bílý, J. L., 2003.
Ronkálská konstituce (Constitutio de regalibus /též i označovaná jako Lex Regalia/) byla vydána v roce 1158 císařem Fridrichem I. – Barbarossou (zpracováním byli pověřeni význační boloňští právníci /„čtyři doktoři“– Bulgaro, Martino, Ugo a Iacopo/) v souvislosti s konáním tzv. ronkálského sněmu (11.–26. 11. 1158 v Roncaglii poblíž Piacenzy /zde byly císařem mj. předloženy i další tři důležité dokumenty: Lex Omnis iurisdicio, Lex Palaci et Pretoria a Lex Tributum – širší historické souvislosti i ozřejmění jen místně i časově omezené právní platnosti všech listin zde uvádět nebudeme/). Ve znění konstituce lze nalézt následující formulaci: „Regalia sunt: arimannie, vie publice, flumina navigabilia, et ex quibus fiunt navigabilia, portus, ripatica, vectigalia que vulgo dicuntur tholonea, monete… [Regální /práva/ jsou tato: ‚arimanské‘ daně /placené těmi poplatníky, kteří mají pozemky vlastněné dříve svobodnými Langobardy – ‚Arimanny‘/, veřejné cesty /mýta zde vybíraná/, splavné řeky a ty řeky, které se stanou splavnými, přístavy, poplatky /cla, mýta/, které jsou vybírány na březích řek, poplatky /cla, mýta/, které jsou běžně označovány jako tholoneum /častější je spíše theloneum – jde o latinský výraz řeckého původu označující clo, mýto či celnici/, mincovní právo…]“. Původní latinský text: Appelt, H., ed., Herkenrath, R. M., ed., Koch, W., ed., 1979.
Viz poznámku č. 55.
V rámci tzv. pertinenční formule (viz např. Maříkovou, M., 2005, s. 109).
Ota, též nazývaný Sličný, byl nejmladším synem knížete Břetislava (1034–1055) a jeho manželky Jitky. Narodil se asi 1035–1040. Krátce před svojí smrtí kníže Břetislav, Otův otec, nechal ustanovit tzv. stařešinský systém. Knížetem (vládcem v Čechách a vrchním vládcem na Moravě) měl být nejstarší Přemyslovec, Moravu rozdělil na dvě části – severní (Olomoucko) a jižní (Brněnsko, Znojemsko). Po smrti Spytihněva (1061) nový kníže – Vratislav uděluje Otovi olomoucký úděl. Napříště jej mají spravovat synové Oty – Brněnsko a Znojemsko synové Konráda. Ota v 70. letech si staví zcela nové sídlo na Václavském návrší (zde vznikl i kostel zasvěcený sv. Václavu).
Použili jsme jak text dostupný ve Friedrichově sbírce (Friedrich, G., 1904, s. 82–85), tak text z Erbenův (Erben K. J., 1855, s. 69) – rovněž pak pro porovnání znění publikované v Bočkově sbírce (Boček, A., 1836, s. 162–164). Do určité míry snad jde o falzum – Šrámek, 2009, s. 32, však uvádí: „…jak však rozhodnout, zda klášter skutečně jinými listinami nedisponoval, nebo o ně z nějakého důvodu přišel, což pak byl mimo jiné důvod ke zhotovování falz? Skutečně až do 13. století postačovalo klášteru jen ústní nadání spolu s domácími aktovými záznamy?“ Lze též dodat, že v daném případě je podle všeho možné hovořit též o tzv. „hodnověrném falzu“. Pro nás je i důležité to, že listina nebyla Friedrichem zařazena mezi tzv. acta spuria. Je možné provést i další doplnění (byť asi do určité míry již ne zcela aktuální) – a to názor Dudíkův, 1884, s. 143, pozn. č. 2: „Z nadacích listin moravských klášterů pokládáme z této doby za pravé formou a obsahem nadačný list Klášterského Hradiště z r. 1078, nyní v domácí dvorské a státní listovně ve Vídni, a z ostatních důležitějších listin jen listina biskupa Jindřicha olomouckého o přenesení domu od sv. Petra ke sv. Václavu 1131.“ K uvedené listině se též vyjádřil (poněkud odlišně a spíše skepticky) Fiala, 1960, s. 8: „Hradišťské listiny se obecně považují za pravé, ač částečná interpolace listiny zakládací pochází až z listiny z r. 1160. O hradišťských listinách z r. 1078 soudila vlastně všechna dosavadní literatura, která se jimi obírala, že jsou jistými výjimkami mezi nejstaršími našimi listinami, a to hlavně proto, že se od nich formálně odlišují svou poměrnou dokonalostí, tehdy velmi neobvyklou. Od přímého podezření byly však chráněny zvláštním způsobem svého dochování, které je rovněž mezi našimi starými písemnostmi velmi neobvyklé. Na tomto místě mohu jen znovu tuto výjimečnost zdůraznit a dále upozornit na to, že i ve zkoumaném okruhu benediktinském jsou – jak bude patrné – obě listiny úplnými výjimkami. Je tedy třeba, aby listiny hradišťské byly znovu podrobeny důkladnému zkoumání, které by se po Teigem pečlivě a kriticky obíralo především neobvyklým způsobem jejich dochování.“
Viz velmi přehlednou kategorizaci Maříkové, M., 2005, s. 106–109, kterou jsme též při našich úvahách využili.
Kotyza, O., 2014.