Jak byste zhodnotil svůj první rok ve funkci ředitele SOVAK ČR?
Přestože rok je v oblasti vodního hospodářství velice krátká doba, podařilo se nám za toto krátké období mnoho věcí, které v souladu s novou koncepcí a záměry představenstva posunuly činnost našeho sdružení na kvalitativně vyšší úroveň, která již odpovídá asociaci republikového významu podle evropských standardů.
Na úvod je třeba si uvědomit, že SOVAK ČR, resp. jeho členové zásobují kvalitní pitnou vodou přes 9 mil. obyvatel, odvádějí odpadní vody pro téměř 8 mil. obyvatel a přes 98 % těchto odpadních vod čistí. V celém tomto procesu je zapojeno cca 250 tisíc pracovníků. Důležité pro naši činnost také je, že cca 85 % veškeré vodárenské infrastruktury patří obcím a městům či jejich svazkům. Naší snahou tedy je především hájit zájmy svých členů, což jsou jak vlastníci, tak provozovatelé, předávat jim potřebné informace a zasazovat se o rozvoj oboru.
Nyní k činnosti za poslední rok. V průběhu roku jsme se přemístili do nových prostor na Křížovnickém náměstí v sousedství našich bývalých kanceláří na Novotného lávce, které již plně splňují požadavky na kvalitní pracovní prostředí včetně patřičného zázemí. Najeli jsme na nový komunikační systém s plným zabezpečením a možností sdílení dat a informací. Došlo k personálnímu posílení jak redakce, tak odborného týmu.
V souladu s novými předpisy došlo na jarní valné hromadě SOVAK ČR k přeměně našeho sdružení na spolek, úpravě Stanov a volbě nových orgánů spolku.
Z důvodu prosazování našich zájmů byly pro SOVAK ČR nesmírně důležité podpisy jednak Memoranda o spolupráci se Svazem měst a obcí ČR o spolupráci, a dále pak podpis Smlouvy o součinnosti s Odborovým sdružením dřevozpracujícího, lesního a vodního hospodářství. Naším zájmem je dlouhodobě uplatňovat naše odborná stanoviska před a v průběhu tvorby legislativy. Vždyť v našich patnácti odborných komisích pracuje přes 250 odborníků a expertů z oboru, kteří mají i dlouholetou zkušenost z provozu. Důležitost těchto smluv vystupuje do popředí díky velmi malému zájmu ministerstev zapojit nás jako odborného konzultanta již při přípravě legislativy spojené s naším oborem.
Jaké změny chystáte na další období?
Velkým cílem do budoucna je tedy to, aby se SOVAK ČR stal povinně připomínkovým místem při přípravě nových zákonů, nařízení vlády, vyhlášek a různých jiných materiálů na vládní či ministerské úrovni, které se dotýkají oblasti vodního hospodářství. Také chceme zintenzivnit spolupráci s partnerskými organizacemi, ať už je to Svaz měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv, Hospodářská komora ČR, Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR a řady dalších. Naší snahou je rovněž zintenzivnit debatu o dalším směřování oboru vodovodů a kanalizací, a to v rámci našeho sdružení přes naše odborné komise, či diskusí s širokou odbornou veřejností. V září tohoto roku jsme například zahájili debatu o možnostech termochemického zpracování kalů, první ohlasy byly veskrze pozitivní. Do budoucna se chceme intenzivněji věnovat i dalším tématům, například výskytu látek souhrnně označovaných jako přípravky pro ochranu rostlin ve vodním prostředí. Velkým tématem do budoucna je i cena vody v prostředí neustále se snižující spotřeby vody v ČR, která se dotýká nejen provozovatelů vodovodů a kanalizací, ale ve značné míře například i státních podniků Povodí.
Jak se SOVAK ČR dívá na loňské sucho a jak na problematiku nahlížejí členové SOVAK ČR, popř. jak se s ní vypořádávají?
S negativními projevy sucha, které postihlo Českou republiku v roce 2015, se potýkali také jednotliví členové SOVAK ČR. Z tohoto důvodu SOVAK ČR zpracoval studii, která shrnuje zkušenosti největších provozovatelů a vlastníků vodohospodářské infrastruktury v nejpostiženějších oblastech ČR, a to jak z pohledu zásobování obyvatelstva pitnou vodou, tak i z pohledu odvádění a čištění odpadních vod. Na základě získaných zkušeností jednotlivých členů SOVAK ČR mohu jednoznačně konstatovat, že s následky sucha je schopna se mnohem lépe vyrovnat velká společnost vlastnící či provozující vodohospodářskou infrastrukturu, která má k dispozici nejen více zdrojů vod pro výrobu vody pitné, úpraven vod, odpovídající technické zázemí a vybavení, ale také i zkušené a kvalifikované pracovníky (technici, technologové, vodohospodáři atd.), kteří dokáží lépe zvládnout nepříznivé podmínky pro řádný provoz vodovodů a kanalizací. Jako naprosto zásadní pro překonání nepříznivých následků sucha se pak ukazuje systém propojených vodohospodářských celků, který lépe dokáže čelit případným výpadkům lokálních zdrojů vod. S propojováním vodohospodářských soustav však souvisí řada technických, ale i majetkoprávních problémů. V současné době se na území České republiky nachází deset vodárenských soustav, které zásobují vodou přes 3 miliony obyvatel ČR a dále desítky oblastních nebo regionálních skupinových vodovodů. Tato páteřní vodohospodářská infrastruktura byla vybudována v šedesátých až sedmdesátých letech minulého století, její životnost v současné době končí nebo skončí v nejbližších letech. Vzhledem k objemu nutných finančních prostředků nelze počítat s tím, že by rekonstrukce mohla být zajištěna jen z prostředků vybraných za vodné, obzvláště v situaci, kdy často malá společnost vlastněná městem či obcí má ve svém vlastnictví i značnou část této páteřní infrastruktury. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že mezi hlavní opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha by tak jednoznačně měly patřit i rekonstrukce, budování a propojování páteřních vodohospodářských soustav a užší ekonomicko‑technická spolupráce jednotlivých společností vlastníků a provozovatelů vodohospodářské infrastruktury.
Jak SOVAK ČR hodnotí nový Operační program Životní prostředí (OPŽP) 2014–2020 z hlediska využitelnosti pro členy v praxi?
SOVAK ČR velice intenzivně vnímá potřebu rekonstrukce a výstavby vodohospodářské infrastruktury pro zajištění dodávek kvalitní pitné vody a řádné čištění odpadních vod v souladu s evropskou i národní legislativou. Vítáme jakékoliv finanční prostředky investované do vodohospodářské infrastruktury, jejíž hodnota v České republice dosahuje částky 1 bilionu Kč. Na druhé straně je potřeba konstatovat, že základní podmínky OPŽP programovacího období 2014–2020 vycházejí z již dříve dojednaných podmínek programovacího období 2007–2013. Právě tyto podmínky rozdělily na základě typu provozního modelu a délce trvání provozní smlouvy jednotlivé navrhované projekty do tří kategorií: projekty spolufinancovatelné z OPŽP bez dalších doplňujících podmínek, projekty výrazně omezené a projekty takzvaně nežadatelné. Vznikl tak trojkolejný systém selektivní podpory, který umožnuje některým členům SOVAK ČR financovat rekonstrukce a výstavbu vodohospodářské infrastruktury plně z programů OPŽP, některým našim členům za výrazně omezujících podmínek a některým pak neumožňuje spolufinancovat tolik potřebné investice vůbec. Jako druhý problém se v praxi jeví i speciální finanční modely, které se uplatňují právě pro projekty spolufinancované z OPŽP. Harmonizace postupů cenotvorby z hlediska formálních a administrativních postupů není provedena, ačkoliv musím s potěšením konstatovat, že navrhovaný zjednodušený finanční model připravený zástupci SFŽP, potažmo MŽP pro programovací období 2014–2020 je krok správným směrem, který vítáme.
Jaký je názor SOVAK ČR na novelu vodního zákona týkající se poplatků za odběr podzemních vod a jaký to bude mít vliv na cenu vodného, tím myslíme i na vodárenský systém využívající povrchové vody k úpravě na vodu pitnou?
Ministerstvo životního prostředí připravilo a předložilo novelu vodního zákona, která původně mimo jiné navrhovala postupně do roku 2022 zvýšit poplatek za odběr podzemních vod až na úroveň 8 Kč za m3. Je pravda, že poplatek za odběr podzemních vod je dnes nižší než poplatek za odběr vod povrchových, například na území, které spravuje Povodí Moravy, s. p., tento poplatek již dnes činí 6,65 Kč bez DPH. Nemohu ale souhlasit, že by kvůli rozdílné výši poplatků za odběr povrchových a podzemních vod docházelo k výraznému nadužívání, či dokonce drancování podzemních vod pro výrobu vody pitné, jak občas z některých kruhů zaznívá. Na území České republiky je rozdělení zdrojů podzemní a povrchové vody pro výrobu vody pitné v poměru cca 1 : 1 již řadu let konstantní, navíc jen malá část provozovatelů vodárenské infrastruktury má díky vybudované infrastruktuře reálnou možnost ovlivnit zdroj vody pro výrobu vody pitné. Také jsme měli oproti ministerstvu výrazně odlišný názor na dopad zvyšování poplatků za odběr podzemních vod, kde jsme nemohli přijmout názor ministerstva o dopadu max. 36 Kč na osobu a rok. Podle našich propočtů dopad na konečného spotřebitele by totiž nebylo pouhé prosté navýšení poplatku, ale konečné promítnutí v ceně za vodné, které by bylo díky technologické spotřebě vody při úpravě, ztrátám v distribuci, zisku a DPH o více jak 70 % vyšší, tedy nárůst poplatku o 4 Kč/m3 by byl fakticky nárůstem ceny o 7 Kč/m3. Navíc předmětná novela navrhovala snížení limitu zpoplatnění menších odběrů, které znamenalo pro malá sídla nárůst rovnou o 6 Kč/m3 (fakticky 10 Kč/m3). Výsledný dopad novely vodního zákona jen z titulu navýšení poplatků za odběr podzemních vod v oblastech zásobovaných podzemní vodou činil zhruba 250 Kč na osobu a rok.
Nicméně velice silně vnímáme rozdílnou výši poplatků za odběr povrchových a podzemních vod, i pro členy našeho sdružení to představuje rozdílné náklady na výrobu pitné vody nejen podle typu zdroje vod, ale i na jakém území podniků Povodí se nacházejí. V případě výše poplatků za odběr povrchových vod je nutné vzít v potaz stávající model financování státních podniků Povodí, pro které představuje poplatek za odběr povrchových vod více jak 70 % celkového příjmu. Při postupném snižování odběrů povrchových vod nejen pro vodárenské účely, ale i jednotlivými průmyslovými a energetickými podniky dochází k situaci, kdy snížení odběru povrchových vod má za následek zvýšení poplatku za její odběr. Pokud existuje obecný záměr na vyrovnání výše poplatku za odběr povrchových a podzemních vod, pak cesta k němu podle našeho názoru nevede přes jednorázové navýšení poplatku za odběr podzemních vod, ale na základě hlubší debaty nad smyslem poplatků za odběr povrchových a podzemních vod, nastavení objemu prostředků, které je nutné z těchto poplatků vygenerovat, jasné určení použití takto vybraných finančních prostředků a v neposlední řadě obnovení regulační funkce poplatků.
Jaké zkušenosti má Vaše sdružení ohledně dělení kompetencí mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostřední v problematice vody? Jaký vliv to má na Vaše sdružení?
Sektor vodního hospodářství je skutečně jedním z oborů lidské činnosti, který se potýká s výrazným dělením kompetencí nejen mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. Obor vodovodů a kanalizací je primárně v kompetenci Ministerstva zemědělství, které nastavuje základní sektorová pravidla a regulace. Také Ministerstvo životního prostředí, které má v gesci problematiku ochrany vod, je v mnoha ohledech významným regulátorem, který značně ovlivňuje především provozovatele stokových sítí a čistíren odpadních vod. Nicméně rád bych připomenul i úlohu dalších ministerstev, která značně ovlivňují celý sektor vodního hospodářství, ať už je to problematika kvality pitných vod, které řeší Ministerstvo zdravotnictví, rozhodnutí dotýkající se stavebního zákona, územního plánování a lepšího hospodaření s dešťovou vodou, která spadají pod Ministerstvo pro místní rozvoj, a v neposlední řadě důležitou cenovou regulaci oboru vodovodů a kanalizací, kterou zajišťuje Ministerstvo financí. Z tohoto důvodu bych proto jen velmi nerad problematiku jisté roztříštěnosti kompetencí zužoval pouze na Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. O skutečnosti, že nastavené rozdělení kompetencí není vždy zcela ideální, svědčí situace, kdy si pracovníci jednotlivých ministerstev navzájem vyjasňují své kompetence a tvrdě hájí stanoviska a politiku svého ministerstva bez ohledu na celkový cíl politiky v oblasti vodního hospodářství. Typickou ukázkou jsou různé mezirezortní komise, které by měly formulovat tyto obecné cíle politik či mezirezortní připomínková řízení k jednotlivým návrhům zákonů či nařízení vlády. Jako příklad lze uvést poplatkovou novelu vodního zákona předloženou Ministerstvem životního prostředí, ke které zaslalo Ministerstvo zemědělství připomínky o celkovém rozsahu 27 stran. Pro SOVAK ČR a jednotlivé jeho členy tento stav znamená jednání a spolupráci s řadou nejrůznějších pracovníků státní správy na jednotlivých úrovních. Situace je pro nás o to komplikovanější, že SOVAK ČR není takzvaným povinně připomínkovým místem, a tak k mnoha věcem, které se dotýkají oboru vodovodů a kanalizací, máme možnost se vyjádřit jen na základě ochoty jednotlivých ministerstev přizvat nás k jednání, či na základě intenzivní spolupráce s povinně připomínkovými místy, ať už je to Svaz měst a obcí, Svaz místních samospráv, Hospodářská komora České republiky a jiní. SOVAK ČR je otevřen jednání s kterýmkoliv dotčeným orgánem státní správy při řešení problematiky dotýkající se oboru vodovodů a kanalizací, rozhodně ale nemá ambici navrhovat a prosazovat případná přerozdělení kompetencí v rámci jednotlivých ministerstev. Na druhé straně voda je natolik důležitým fenoménem, že by si zasloužila v celém komplexu spadat pouze pod jedno ministerstvo.
Jak se SOVAK ČR dívá na největší investici OPŽP 2014–2020, modernizaci Úpravny vody Želivka?
Rekonstrukce Úpravny vody Želivka, která zásobuje pitnou vodou přes 900 tisíc obyvatel, je svým významem skutečně jednou z nejdůležitějších vodohospodářských akcí za posledních několik let. Investice přesahující částku 1,2 miliardy Kč byla vyvolána především potřebou řešit problematiku výskytu pesticidů a jejich metabolitů v surové vodě z VN Švihov. K navrženým jednotlivým variantám rekonstrukce se vyjadřovala i odborná komise SOVAK ČR, která jednomyslně doporučila k realizaci sice nejdražší, ale co do splnění technických požadavků a i s ohledem na plánovanou životnost stavby prakticky jedinou vhodnou variantu. Domnívám se, že tato rekonstrukce přinese zabezpečení dodávek kvalitní pitné vody pro obyvatele Prahy na řadu let dopředu. Je potřeba ale zmínit i finanční otázku rekonstrukce ÚV Želivka. Přestože tato rekonstrukce je spolufinancována z programu OPŽP, tak vzhledem k výši spolufinancování a následné potřebě řádně plnit plán finanční obnovy bude mít tato rekonstrukce bohužel i dopad na odběratele a v konečném důsledku i koncového spotřebitele. Podle dostupných informací bude muset provozovatel ÚV Želivka, Želivská provozní, a. s., přistoupit ke zvýšení ceny vody předané dalším provozovatelům zásobujícím koncové spotřebitele o cca 25 %, což je v podmínkách České republiky skutečně skokové zdražení. Velkou výzvou do budoucna bude i rekonstrukce hlavního přivaděče z ÚV Želivka do hlavního města Prahy, která se s největší pravděpodobností neobejde bez delší odstávky a nutnosti zajistit zásobování obyvatel Prahy pitnou vodu z alternativních zdrojů, především dlouhodobým zprovozněním ÚV v Praze‑Podolí, která od roku 2002 slouží jen jako pohotovostní rezerva.
Jaký je Váš názor na modernizaci ÚČOV Praha ve vztahu k modelům financování vodohospodářské infrastruktury?
Výstavba nové vodní linky ÚČOV Praha s předpokládanými rozpočtovými náklady přibližně 9 miliard Kč je jednoznačně nejvýznamnější a nejdůležitější akce v oblasti čištění odpadních vod v historii samostatné České republiky. Její realizaci předcházela řada let příprav, diskusí, ale bohužel i sporů, ať už technického či ekonomicko‑právního rázu. Na rozdíl od výše zmíněné rekonstrukce ÚV Želivka není tento projekt zatím alespoň z části hrazen z evropských fondů prostřednictvím OPŽP. Velkou překážkou realizace se ukázaly nastavené podmínky v rámci programovacího období 2007–2013, délka smlouvy o provozování mezi hlavním městem Prahou a současným provozovatelem a především opakovaně negativní stanovisko expertů Evropské unie JASPERS k technické koncepci a nákladům stavby. Experti z JASPERS ve svých posudcích především nesouhlasili s technickým řešením plnícím národní emisní limity pro vypouštění odpadních vod do vod povrchových, které jsou v ČR nastaveny výrazně přísněji, než vyplývá z požadavků EU vyjádřených směrnicí 271/91/EHS. Přestože výhrady JASPERS byly opakovaně experty vyvráceny a provozovatel vyslovil ochotu v případě potřeby vyjmout ÚČOV z platné smlouvy o provozování, k dohodě o spolufinancování z programů OPŽP či jiných národních zdrojů se zatím nepodařilo dospět.
SOVAK ČR sdružuje jak vlastníky, tak i provozovatele vodohospodářské infrastruktury všech typů modelů provozování, což jsou především modely vlastnické, smíšené či oddílné. SOVAK ČR nepovažuje za vhodné a ani v tomto směru nebude do budoucna vyvíjet jakoukoliv aktivitu, kdy by jednotlivým členům či ostatním vodohospodářským společnostem doporučoval konkrétní typ modelu provozování. Jsem přesvědčen, že nastavení smluvních vztahů mezi vlastníkem a provozovatelem je výlučná záležitost dotčených společností, protože jen zástupci těchto společností jsou schopni řádně posoudit, jaký typ modelu provozování je v dané lokalitě nejvhodnější.
