Nakolik lze považovat projevy změny klimatu na území České republiky za závažné?
Nejdříve je třeba si uvědomit, že vyhodnocení klimatického režimu nelze dělat na základě jednoho roku, ale při srovnávání delších období. V klimatologii se většinou pracuje s třicetiletým obdobím, pro něž se vyhodnocují normály a dlouhodobé průměry. Pokud bychom ale chtěli vyhodnotit, zda a jak se mění režim výskytu extrémních jevů, a zvláště to platí u povodní, tak nevystačíme ani s těmi třiceti lety a potřebovali bychom pro přijetí seriózních a robustních závěrů ještě delší řady pozorování.
Z pozorování vyplývá, že se jednoznačně zvýšila teplota vzduchu. Například počet měsíců, které jsou vyhodnoceny jako teplotně podprůměrné, je minimální. Naopak v období let 1994 až 2013 u nás celkem napršelo asi o 820 mm, tedy o 6 % více, než by odpovídalo průměrné hodnotě. Dvacet let jsme tedy žili v teplejším a vlhčím období s několika povodněmi. Domnívám se však, že v případě srážek nejsme v tuto chvíli schopni říci, zda jde o přirozený výkyv, kterých v minulosti byla celá řada, nebo počátek trvalé změny.
Mimochodem z hlediska hydrologické bilance jsou to velmi zajímavé skutečnosti. Vyšší teplota znamená vyšší evapotranspiraci a ta zatím byla, zdá se, do značné míry kompenzována větším množstvím srážek. Co se stane, pokud se srážky navrátí k normálu? Naroste negativní bilance a vody v dalších částech vodního cyklu, v tocích, v půdě, v podzemí zákonitě ubyde.
Jaké jsou nynější důsledky této změny ve srovnání s historickými hydrologickými událostmi na území České republiky?
Popravdě řečeno, pokud jde o hydrologické extrémy, tak při pozornějším pohledu do minulosti zatím dokážeme pro současné události najít analogie – některé byly stejně velké, nebo ještě extrémnější. Například o něco delší epizoda přívalových povodní podobná roku 2009 nás postihla v roce 1875, extrémní sucho podobné 2015 zažili naši předci například v letech 1947 či 1874. I k povodni 2002 nalezneme analogii, která pochází z roku 1432.
Pokud jde o srážky, pak nepřekonané extrémy denních srážek jsou z července 1897, kdy v Jizerských horách napadlo 345 mm. Uvádí se, že při známé povodni 1872 v povodí Berounky v Mladoticích napršelo 232 mm za 90 minut. Tento údaj sice není ověřitelný, ale výsledná povodeň na neobvyklé srážky ukazuje. Naopak pokud jde o teploty, velký počet denních rekordních maxim i absolutní změřené maximum 40,4 °C pochází z posledních desetiletí.
Do jaké míry se potvrzují změny scénářů klimatu a který z řady scénářů se v tuto chvíli jeví jako nejpravděpodobnější?
Jednou z charakteristik projekcí změny klimatu je skutečnost, že jednotlivé scénáře se začínají vzájemně rozbíhat až později v průběhu 21. století, takže pozorovaný průběh řad hydrometeorologických prvků zatím nemůže sloužit jako potvrzení větší pravděpodobnosti některého scénáře či scénářů. Navíc pokud bychom se zaměřili na naše území, pak platí, že klimatické modely zatím nedokáží dost věrně fyzikálně reprodukovat řadu prvků a jevů v regionálním a lokálním měřítku, platí to především pro srážky, ale třeba i pro vlhkost vzduchu nebo rychlost větru. Výsledky jejich simulací jsou proto „opravovány“ statistickými postupy, aby odpovídaly pravděpodobnosti pozorovaných dat v referenčním období, a pro scénáře budoucích změn se uvažuje spíše s relativními rozdíly mezi simulacemi. To je postup akceptovatelný pro klimatologii, ale pro hydrologii znamená řadu problémů. A to hlavně v podobě narušení fyzikálního mechanismu vodní a energetické bilance. Abych to ozřejmil, pokud například model simuluje méně srážek než ve skutečnosti padá, bude pravděpodobně simulovat i menší výpar a tím menší vlhkost vzduchu a následně jinou teplotu vzduchu, čímž zpětně ovlivňuje simulaci výparu. Každý z těch prvků dokážeme statisticky korigovat, ale taková korekce nezaručuje, že budou po korekci dávat smysl i jejich vzájemné vazby. V tomto ohledu je před oborem klimatického modelování ještě spousta práce.
No a aby toho nebylo málo, tak v našich geografických podmínkách jsou předpokládané změny srážek velmi nejisté, na severu Evropy by měly spíše narůstat, na jihu spíše klesat, my jsme v přechodové zóně s velmi nejistým trendem. Čili opravdu nedokážeme nyní nějaký scénář zcela potvrdit či vyloučit.
Která území jsou z hlediska projevů hydrologických extrémů nejohroženější?
Podle mne v tomto hrají roli dva faktory. Předně, čím podrobnější měřítko použijeme, tím větší je riziko potenciálních dopadů. Jinými slovy, pokud se budeme dívat na konkrétní lokalitu, tak relativní dopad jakýchkoliv změn, ale i přizpůsobení zde bude větší než v měřítku celého státu. A za druhé, nejohroženější jsou ty oblasti, které již dnes vykazují ohrožení určitými projevy působení klimatu na krajinu, vodní cyklus či společnost. Pokud bych měl být konkrétní, uvedl bych dva případy. Prvním z nich je často zmiňované Rakovnicko, kde se již dnes projevuje nedostatek vody v důsledku velmi negativní bilance srážek a výparu. V tomto případě další nárůst teploty při stejných nebo i jen o málo menších srážkách může být kritický pro užívání vody či některé ekosystémy, protože už nyní jsme zde s vodou takříkajíc na hraně.
Druhým příkladem jsou městské aglomerace, kde je při letních vlnách veder teplota výrazně zvyšována městským tepelným ostrovem, nedostatkem zeleně, vodních prvků a přemírou asfaltu. Jakákoliv změna v extrému teploty či přívalových srážek zde znamená negativní dopady na zdraví obyvatel nebo na odvod vody kanalizací, navíc vzhledem k velké koncentraci lidí a aktivit je zde pochopitelně největší zranitelnost.
Předpokládáte, že současné relativně mírné zimy a horká suchá léta budou jedním z typických projevů klimatu a budou nastávat pravidelně?
Podle mne jsou právě uvedené dva jevy těmi nejpravděpodobnějšími projevy změny klimatu. Pokud jde o mírné zimy, pak je jednoznačně změna vidět třeba ve srovnání s chladnějším 19. stoletím. Tehdejší zimy byly chladnější, trvaly déle a přinášely často množství sněhu i do nižších poloh, toky zamrzaly mohutnou vrstvou ledu. Výsledkem byly časté velké jarní povodně. Třeba Vltava v Praze zažila stoletou jarní povodeň v letech 1845 a 1862. Od té doby došlo k jasné změně, kdy ty největší povodně se zde vyskytují v letním období, jmenujme „stoleté“ povodně 1890 a 2002. Velké zimní povodně jsou dnes zkrátka méně pravděpodobné, což mimochodem ukazuje na skutečnost, že riziko povodní má smysl řešit i v kontextu ročního období a vůbec konkrétního času, uvědomme si například, že řešení následků povodně v únoru či březnu je jiné než v létě, potřebami evakuovaných počínaje, riziky druhotných dopadů na zdraví třeba v podobě prochladnutí a například rychlostí vysoušení objektů konče.
Která opatření jsou z hlediska zmírnění dopadů hydrologických extrémů podle vašeho názoru nejúčinnější?
Nejúčinnější jsou opatření, která jsou řešena komplexně v kontextu celého povodí. Musí tedy jít o vhodnou kombinaci přírodě blízkých opatření v krajině, technické ochrany sídel a zvyšování prevence a připravenosti, např. v podobě plánů či předpovědí a výstrah. Řada věcí se udělala v minulosti dávnější i nedávné, největší deficit tak v současnosti v případě povodní vidím ve stavu půdy a krajiny a její schopnosti vsakovat a zadržovat vodu a naší stále nedostatečné schopnosti jít vodě z cesty tam, kde se vylévá a vylévat vždy bude. Pořád stavíme nové objekty v záplavovém území, místo abychom z něj existující objekty spíše odstraňovali.
V případě sucha je to trochu něco jiného, tam máme rezervy mnohem větší. Předně je třeba si uvědomit, že na zmírnění sucha v půdě a v krajině je třeba hledat trochu jiná opatření než na zajištění vody v tocích a nádržích. Navíc tady nemáme ani úplně jasno z hlediska plánu, prevence a připravenosti, takže je jedině dobře, že se v tomto ohledu začaly hýbat ledy a sucho se dostalo do povědomí nejen vodohospodářů, ale i politiků, médií a veřejnosti.
V jakých oblastech by ČHMÚ měl rozvíjet svoje aktivity v návaznosti na probíhající změny klimatu?
Roger Pulwarty z americké NOAA v jedné své prezentaci uvedl, že dlouhodobý monitoring je nezbytným předpokladem pro vytvoření výstražného systému. To si myslím velmi dobře vystihuje i roli ČHMÚ. Tedy zásadním úkolem pro nás je udržet kontinuity pozorování hydrometeorologických prvků tak, abychom vůbec dokázali variabilitu a změnu klimatu identifikovat, popsat a vyhodnotit. A na to navazují všechny naše další úlohy včetně zpracování hodnot návrhových průtoků a zajištění předpovědní povodňové služby a výstrah. Všechny obory činnosti se snažíme postupně zdokonalovat a rozvíjet, protože je vidíme jako nutnost pro adaptace nejen z hlediska změny klimatu, ale jako nezbytné i pro adaptace při současném stavu. Někteří lidé si úplně nespojují to, že naše snaha zlepšit povodňovou ochranu či zvládání sucha je vlastně klimatická adaptace. Ale je to tak, že ani na současné podmínky nejsme plně adaptováni, tedy povodně, když se vyskytnou, tak působí škody, sucho má také své dopady. Výhoda je, že cokoliv děláme pro řešení současného stavu, automaticky pomáhá i při změněném klimatu a není třeba tak naše aktivity v tomto smyslu nějak rozdělovat nebo chápat odděleně.
Ale abych uvedl něco konkrétního, tak osobně se domnívám, že potenciál pro rozvoj je v oblasti pravděpodobnostních sezonních predikcí a jejich dopadů v oblasti hospodaření s vodou.
Do jaké míry zapadají kroky České republiky do celosvětové adaptační politiky?
V rámci cílů udržitelného rozvoje OSN jsou pro nás relevantní zejména adaptace vůči přírodním katastrofám spojeným s klimatem, implementace aktivit do národních politik a zlepšení osvěty. Takže to jsou přesně oblasti, kam logicky směřuje i úsilí na národní úrovni. Mimochodem v loňském roce vláda schválila Strategii přizpůsobení se změně klimatu a nyní probíhá zpracování Národního adaptačního plánu. V jeho rámci jsou všechny výše uvedené aspekty reflektovány a navíc ze čtyř tematických pracovních skupin, které zpracovávaly podklady pro plán, byla jedna zaměřená na sucho, jedna na povodně a jedna na další extrémní jevy. Tedy je zřejmé, že vnímáme vodu jako stěžejní faktor působení klimatu na naši společnost, a to je myslím dobře.
